SPOLEK PRO VPM - archivní verze - nový web je vets.cz

Zpráva kamarádům o pietní výpravě na Ukrajinu na počest 95. výročí bojů u Bachmače a 70. výročí bitvy u Sokolova

Na tuto pietní výpravu na Ukrajinu, organizovanou Československou obcí legionářskou, nás jelo kolem 140 nadšenců ve třech autobusech.

Náš autobus vyjížděl z Prahy. Československé obci legionářské ho propůjčilo Ministerstvo obrany – s třemi (!) řidiči a program jsme měli malinko jiný, než další dva autobusy brněnské. Nás bylo 35, hlavně (tankoví) záložáci našeho vedoucího Milana Mojžíše z ČsOL, pak hoši, kteří vezli s sebou čsl. historické uniformy, několik vojenských veteránů a civilistů čítajících i tři ženy, vesměs členové ČsOL.

Spolu s Milanem nám velel také Pavel Filipek z MO, který má na starosti čs. hroby a památníky v zahraničí a který zná Ukrajinu díky své práci jako své boty.

Další dva autobusy jely z Brna pod vedením člena ČsOL Radima Chrásta. Tyto autobusy byly pronajaté od CK a bylo v nich hodně vojáků českých i slovenských a snad nějací záložáci i veteráni a několik civilistů.

 Musím na prvním místě s velkou vděčností poděkovat „velitelům“ Milanovi a Pavlovi. Protože především díky jim byla naše výprava po vybraných československých pietních místech na Ukrajině skutečným úspěchem – viděli jsme toho nesmírně moc, ujeli jsme nějakých 4 330 km, a k poctě bojovníků i padlých jak našich, tak sovětských jsme na památných místech položili 14 věnců a pět kytic. Pavel i Milan ukazovali, vysvětlovali, vezli nás i na místa, která v plánu nebyla, prostě obsáhli toho neuvěřitelně moc! My všichni jsme byli plni nadšení a zájmu a náš obdiv a respekt k oněm bojovníkům rostly exponenciálně s každou další pietní ceremonií pod našimi státními vlajkami a zástavami.

V našem autobuse byla dobrá parta. Moje osobní zážitky a pocity z navštívených válečných polí – drsně realisticky dokreslující prvo- i druhoválečné osudy našich a rudoarmějců – nabyly v jistém okamžiku takových dimenzí, že se s tím nedalo srovnat jinak, než pozvednutím stakánků k poctě bojovníků, jinak to prostě nešlo. Jedna věc je číst memoáry a historické knihy, ale úplně jiná je navštívit a prožít místa, kde se nelítostně bojovalo. Na konci obou válek bylo sice vítězství spojenců, ale cesta k němu byla poseta milióny padlých a bezbřehým utrpením jak vojáků, tak civilistů, ba i zvířat, takže sice Hurá, hurá, huráááá!, ale srdce při tom jaksi usedá žalostí.

Pro mě civilistu to putování po bitevních polích přesahovalo chvílemi meze chápání. Na družebním večeru po večerním pietním aktu v Sokolovu jsem nemohla pochopit, že dva Ukrajinci s gustem na sebe navléknou uniformy SS a hrají si na nepřátele, a na večírku si vesele přiťukávají s našimi historickými vojáky. Zrovna ten večer mi to bratříčkování s jakobyfrickem ve vojenské uniformě přišlo nepatřičné, ale asi jsem se s naší válečnou historií v tom okamžiku ztotožnila příliš živě.

 Našich prvoválečných památníků a míst bojů jsme viděli mnoho, ale připomínek na 2. světovou válku je na Ukrajině nekonečně: v naprosto každé i nejmenší vesničce jsou památníky Velké vlastenecké války a (hromadné) hroby padlých, o které se místní starají rádi a květiny na ně kladou s nekašírovanou vděčností. Viděli jsme i v malých vesnicích pamětní desky s řadami jmen místních (!) Hrdinů Sovětského svazu – jak nezdolně museli ti vojáci bojovat, doslova vykrváceli za vlast. Tolik pečlivě opatrovaných válečných muzeí. . . A na naše se vzpomíná se stejnou úctou jako na vlastní. Předplyšový režim bohužel mnohá fakta ze společných bojů příšerně zprofanoval. Během naší pietní cesty ale jasně vyplynulo, že to bratrství v boji nebyla opršalá fráze, že často skutečně existovalo. A že mnozí bojovali doslova jako lvi, i když propaganda KSČ jejich hrdinství nešťastně zdeformovala.

 Fakt je, že válka na bývalých bojištích na Ukrajině stále ještě visí ve vzduchu – vdechovali jsme ji, cítili jsme ji a všichni jsme tím bojem i žili.

Každý pietní akt se bral vážně: minuty ticha a sklopené hlavy, naše hymny. Památku padlých jsme uctívali s hrdostí.

K našemu nezapomenutelnému zážitku z Ukrajiny přispěly i krásné kontakty s místními lidmi. Jak je známo, v globálu není Ukrajina nejbohatší zemí – stačí podívat se na rozpadající se vesnice a dost strašidelné rozdíly v životní úrovni. Ale vstřícnost a přátelská vřelost místních, to byla prostě smetánka a radost. Hostili nás jak mohli nejlépe a my jsme se s nimi rádi družili!

Foto 1 – mapa cesty a zastávek

Náš autobus vyjíždí z Prahy v neděli 3. 3. v 9 ráno. Jedeme přes Brno (přistupují záložáci) a přes Těšín, pak nocí přes Polsko a Ukrajinu s mladinkými pasovými kontrolory, kteří nás ale nemučí zbytečně dlouho. Pak se pomalu probouzíme do vířícího sněhu a severáku někde kolem Žitomiru. Zíráme na chudičké domky (ale se satelity!), ve vesnicích podle hlavní a relativně slušné silnice na Kyjev (díky mistrovství Evropy ve fotbalu v r. 2012). Desítky toulavých psů, všudypřítomné autobusky - maršrutky, ve kterých se sice platí a to velmi málo (7, 50 Kč v Kyjevě), nicméně řidič žádné jízdenky nevydává. Lidé vesměs pěkně oblečení a všichni s mobilními telefony. V porovnání s Čechami je tu levně. (Foto 2 a foto 3)

4. 3. 2013

Je kolem 9. ráno, když vystupujeme do ukrajinského severáku a s vlajkami a zástavami míříme na první hřbitov ve Svjatošinu na předměstí hlavního města Ukrajiny Kyjeva. Poválečný památník a hrob tam má sedm našich (neznámých) bojovníků, kteří padli v bojích o Kyjev r. 1943. O hřbitov se stará bábuška ve válenkách, která nám ukazuje cestu ve sněhových závějích a odmetá sníh z československé pamětní desky. Pokládáme první věnec, Pavel s Milanem sklánějí hlavy na počest, držíme minutu ticha. . . (Foto 4 a foto 5) Bábuška nám potom ukazuje hroby rudoarmějců, ale také obětí Stalinova genocidního hladomoru v 30. letech minulého století.

Druhý věnec v Kyjevě pokládáme u pěkného památníku na briskní postup našich při osvobozování města na konci října 1943. Nachází se na Internacionálním náměstí, na cestě postupu naší vojenské jednotky. Díky Čechoslovákům se podařilo osvobodit Kyjev o den dřív, 6. 11. , místo na plánované oslavy výročí VŘSR. . . (Foto 6 a foto 7)

Další zastávka je u stanice metra Syrec, u památníků Babi Jar. Němečtí okupanti a jejich ukrajinští pomocníci tu během 48 hodin(!!) 29. a 30. 9. 1941 bestiálně zavraždili podle vlastních přesných statistik 37 701 Židů. Jejich mrtvoly házeli do hromadného hrobu – přírodní strže. S postupem války počet zavražděných vzrostl nejméně na 110 000. Při ústupu na konci války fašisté donutili 300 polských válečných zajatců, aby rozkládající se těla vykopali a pálili. . . Památníky jsou tu dva – první ze sovětské doby, a druhý současný na památku zamordovaných dětí na kraji dnešního dubového hájku, kde kdysi musela být ona strašná strž. (Foto 8 a foto 9)

 Třetí věnec pokládáme na vojenském hřbitově Lukjanivka. Je tam hrob a skromný památník našim devíti bojovníkům, kteří padli 5. 11. 1943. Opět nastoupily naše vlajky a zástavy a držíme minuta ticha. Hřbitov je naprosto plný vojenských hrobů, válečných i poválečných, skoro všechny náhrobky mají na kameni vyrytý portrét mrtvého nebo jeho bustu s medailemi – je to skutečná galerie sovětských vojenských hrdinů a hvězd a člověk by zde mohl strávit hodiny v tichém úžasu. (Foto 10 a foto 11)

A potom se ubytováváme v Kozáckém hotelu kus od centra v odrbané čtvrti (ale kus od centra Kyjeva jsou všechny čtvrti opršalé). Domy se honosí všemožnými verandičkami, přilepenými na zdech jak vlaštovčí hnízda – domníváme se, že je to náhražka za populární dřevěné verandy venkovských domků. Podivuji se salónům krásy na každém rohu. (Foto 12)

Vyrážím do města, ale když se rusky ptám na autobus do centra, nikdo mi moc nerozumí – obávám se, že Rusové zde nejsou zrovna populární. . . Nakonec zahlédnu můj autobusek 17 na druhé straně ulice. Doveze mě až na křižovatku bulváru Ševčenka a Kreščatiku, kde mají stánek s rudými vlajkami komunisté a s piedestalu se na ně dívá rozmáchlý Lenin. (Foto 13) Nikdo tam ale neagituje. Zabočím doleva na Kreščatik –šestiproudou hlavní ulici lemovanou architekturou monstrstalinistického poválečného realismu. V přízemích nejdražší obchody ve městě, slavný obchodní dům GUM se ale renovuje. Registruji dvojí ekonomiku – dražší nadzemní a tu podzemní, pod ulicemi a náměstími v podchodech, které jsou přecpané malilinkými obchůdky s naprosto vším, od ryb – sušených, uzených, nakládaných na kyselo a páchnoucích jak čert, přes květiny – naprosto všudypřítomné čerstvé řezané květiny, mobily, kosmetiku, dětské plenky. . . . naložená vejce a okurky v láku. . . až po krámek s pečivem, kde si kupuji pirohy plněné zelím. (Foto 14 a foto 15) Docházím na Majdan – náměstí nezávislosti. Je to prostorný mišuňk architektury 50. let a postmodernismu, taktéž místo, kam Ukrajinci chodí demonstrovat. (Foto 16) Náměstí je rozdělené Kreščatikem a na levé straně je pěkný půloblouk domů, ze kterého do kopce vybíhá vějířovitě pět ulic. Já se vydávám jednou z nich, Sofijskou, k pravoslavnému monastýru Sofie, nejstaršímu v Kyjevě. Snad veletucet jeho pozlacených kopulí září v zapadajícím slunci a já mám před očima fotografii z 28. 9. 1914, kdy tu popové za velké slávy světili a předávali zástavu našim legionářům. Kyjev byl tenkrát po Praze a Vídni třetí největší české město v Evropě a Družiníci tu měli své ústředí.

 Sofijské náměstí je obrovské (Foto 17) – uprostřed se na koni vzpíná sošný národní hrdina 17. stol. , kozácký ataman Chmelnický a na SV straně se blyští cibule a cibulky pravoslavného monastýru Michajlovského, kde za 1. světové měli ubikace naši legionáři, kteří se cvičili v lesích na svazích pod chrámem a nad Dněprem. Monastýr byl zničený za 2. sv. války a Stalin ho chtěl srovnat se zemí. Plánoval výstavbu „centra moci“, ne nepodobnou megalomanickým architektonickým plánům Hitlera pro Berlín. Stalin ale zemřel, a nakonec až po osamostatnění Ukrajiny byl chrám postaven znovu, detailně podle původních plánů, a slavnostně vysvěcen v r. 2001. (Foto 18) Všude na Ukrajině jsme viděli kontrast mezi nuznými domky a obrovskými nablýskanými pravoslavnými kostely. . . . Říká se, že mnohé podobné rekonstrukce slouží jako pračka peněz místní mafii.

Zamířím k Úvozu Andreje, pojmenovaném podle stejnojmenného Andrejevského chrámu, jehož bílá a zelená svítí jak cukrové ozdoby na narozeninovém dortu. . . Na vršku kopce ve stínu pompézního stalinistického rádobyřímského chrámu Muzea historie se krčí malý kostelík – mladý pop v živé diskusi u jeho dveří. Vedle kostelíka hnědá kamenná krychle oznamuje, že tady byl v 7. století Kyjev založen. Úvoz je údajně turistickým lákadlem, ale v severáku na začátku března je pustý a nepřívětivý. (Foto 19)

V jiná roční období je v Kyjevě prý krásně – mnoho zeleně, kaštany, parky, květinové záhony. . . v zimě ale člověk vidí holou skutečnost. Vylézám po železných schodech na jakousi větrnou hůrku – no, klidně by tu mohla stát šibenice. Vršek je pustý, jen vrány krákají nad hlavou a toulavý pes oňuchává skládku, nicméně je tu výhled po neuvěřitelném městě – moderní vysokánské věžáky s bytovkami, tovární komíny, tristní sídliště 50. a 60. let a širokánský Dněpr. Měla bych být na druhém břehu řeky, abych mohla obdivovat zlaté věžičky chrámů a 62 m vysokou památnou Mať Rodinu; z tohoto břehu vidím jen neladnou krajinu sídlišť a průmyslu 4 miliónového Kyjeva. A fičí! (Foto 20)

 Chci dojít na nábřeží Dněpru, ale kvůli obrovskému staveništi mám obavy, že pěšmo neprojdu. A najednou napravo vidím stanici lanovky: v pokladně (bez lístků) bábuška a řidičkou vagónku taky bábuška. Tak se za 1, 5 hřivny (asi 4Kč) nechávám vyvézt zpět na kopec k dalšímu Stalinovu pseudořímskému chrámu – dnes min. zahraničí, a zamířím zpět do centra. Stmívá se a potkávám dvě nejotřesnější postavy Kyjeva. V podchodu Kreščatiku v dohledu dvou policistů sedí na bedně strašák – i obličej má přikrytý hadrem, příšerně odrbaný, nežebrá, jen tam sedí. Když vystoupám po schodišti na hlavní ulici, narazím na bábušku jak věchýtek, ohnutou skoro k zemi, tři svetry omotané kolem pasu kabátu, obrovské rozbité holiny, podupává a potřásá prázdným kelímkem od veledrahé kávy ze Starbucks. Ani nečeká, že by jí někdo něco dal, ale mně ten pohled zlomí srdce a skláním se hluboko k jejímu čisťounkému obličeji a do kelímku jí dávám peníze: vysvětluje mi, že je potřebuje pro dceru v nemocnici. Možná jsem naletěla, ale prostě mě to bere; vzpomenu si živě na vlastní maminku, které důchod v Čechách taky nestačil na přežití.

Setmělo se a žulový Lenin na Ševčenkově bulváru se blýská ve světle reklamy s pěknou ukrajinskou děvuškou. Vydávám se na zvláštní procházku do kopce a s kopce parčíkem jak kilometry dlouhá nudle, lemovaným topoly, který rozděluje proudy bulváru. S vrcholu je pohádkový výhled na rubíny a diamanty světel aut perlících se ve večerní špičce a u mých nohou září zlatá hvězda na vrcholu bělostného obelisku ke slávě Kyjeva - města Hrdiny – nezapomenutelný pohled! (Foto 23) Obelisk je centrálním bodem rušného náměstí Peremohy (Vítězství), a dojde se k němu jen typickým krámkařským podchodem. Obdivuji zlatou Hvězdu Hrdiny Sovětského svazu a Řád Lenina, kterými byl Kyjev po válce vyznamenán, (Foto 24) a pak se vracím na stanici maršrutek před Cirkusem. Přední okno autobusku 17 je vesele vyzdobeno svatými obrázky a plyšovými zvířátky, řidič má vedle volantu naštosované jedno - a dvouhřivnové bankovky a pozpěvuje si s rádiem… (Foto 25) Už se nedivím ničemu a po návratu do hotelu s českou vlajkou v jednom z oken usínám cítíc se jak Alenka v Říši divů. . .

 5. 3. 2013

Ráno jedeme do centra na Sofijské náměstí, kde se konečně setkáváme se souputníky z brněnských autobusů, které vyjely o den později, a dorazily dnes ráno. Skupinové fotografie v zářivém a mrazivém slunci. (Foto 26) Pavel Filipek nás potom vede k blízkému domu, kde se scházeli Družiníci. Secesní dům je opuštěný. Pokládáme první kytici (Foto 27) a fotíme si též pamětní desku Jaroslava Haška. Potom nás Pavel provází po okolních pamětihodnostech – dobře to tu zná. Obdivujeme krásné panorama města z parku za Michajlovským komplexem. (Foto 28) Všichni jsou v jiskřivém zimním dni veselí. Dojdeme i do Andrejevského úvozu, kde naši historičtí vojáci nakupují všemožné suvenýry, ušanky, bábušky, uniformy a vojenské čepice. . . vlajky s Leninem nikoho neberou. (Foto 29) Čas na oběd (oblíbené pirohy se zelím. . . ) a pak vyjíždíme do Parku věčné slávy.

Čtvrtý věnec pokládáme k patě 23m štíhlého obelisku z tmavé leštěné žuly, u věčného plamene na paměť Neznámého vojína

z 2. světové války. Dumám, jestli je tam vojín skutečně pohřbený a že je-li skutečně neznámý, mohl by to být třeba i Čechoslovák. . . Pietní ceremoniál je důstojný, jen škoda, že druhé dva autobusy přijíždějí později a ´brněnští´ vojáci nastupují k věnci, který už byl položen. Místo památníku v Parku věčné slávy je krásné. Ve stínu obelisku se bělá druhý památník podobný hořící svíci – obětem strašlivého Stalinova hladomoru. . . (Foto 30, foto 31, foto 32)

Poté se všichni přemisťujeme k památníku a muzeu Velké vlastenecké války - Mať Rodina. „Matka vlast“ je obrovská konstrukce mladé ženy z plátů titania, zářící na slunci. Převyšuje o dva metry šedesátimetrovou Petřínskou rozhlednu v Praze. Žena třímá v levici meč a hledí přes Dněpr ne nepodobná soše Svobody v New Yorku. I do její hlavy se dá vyjet výtahem. . . (Foto 33)

Ve vchodu muzea nás vítá vojenská kapela a naši hoši se hned fotí s místními děvočkami ve vojenských rubáškách a krojích. Jsou to pěkné žabky! Po 14. hodině začíná slavnostní ceremoniál za přítomnosti vysokých ukrajinských politických činitelů – ministra kultury i starosty Kyjeva, atd. Přítomen je náš velvyslanec na Ukrajině i vojenský atašé a mnoho hostí.

Na čtyřech židličkách uprostřed sálu sedí místní veteráni 2. světové války. Zástupci ČsOL a naší vojenské mise na Ukrajině jim slavnostně předávají pamětní záslužné kříže ČsOL a diplomy. Proslovy zdůrazňují oběti bojujících i civilistů za války a nutnost toho, že je třeba být stále připraven bránit svou vlast a svobodu! Sál praská ve švech, oslava je vydařená a zbývá i trochu času na prohlídku muzea.

Exponáty jsou uspořádány přehledně, nic není pateticky zveličováno a návštěvník porozumí, aniž by pročítal všechny popisky v azbuce. Stačí se dívat – na řady medailí pod skromnými tvářemi neokázalých válečných hrdinů, na originální dopisy z fronty, tisíce válečných fotografií frontovčiků nastiňujících dojímavé válečné osudy. Nejotřesnějším exponátem jsou pravděpodobně rukavice vyrobené nacisty z lidské kůže, kostka lidského mýdla té samé provenience, originální gilotina ze Lvova. Neméně tragické jsou prostřílené sovětské helmy a průkazky, které byly v kapse u srdce, zaschlá krev na rubášce. . . (Foto 34, foto 35, foto 36, foto 37, foto 38)

V socialistickém Československu se kdysi zásluhy Rudé armády vyzdvihovaly slovy frázovité propagandy, nafouknutými jak zeppeliny. Po Plyšáku pendulum švihlo na druhou stranu a Rudá armáda skončila v Čechách ve škarpě. Dějiny tancují jak loutky na provázcích mocných. . . Když já teď procházím sály tohoto muzea, v tichosti smekám klobouk a hluboce se klaním všem rudoarmějcům, rudogvardějcům, všem, kdo se postavili fašistům. Prostě si to zaslouží.

V podstavci pod nohami Mati Rodiny je kulatý sál vyložený bílým mramorem, do kterého jsou zlatým písmem vytesána jména všech Hrdinů Sovětského svazu. Tisíce. . . nacházíme jména Svobody, Jaroše, Sochora. . . (Foto 39)

A nakonec jsou hosté pozváni na typickou ukrajinskou recepci s báječnými varenkami s kysanou smetanou, polévkou, skvělým špekem, dobrou vodkou a uzvarem, čajem z uzeného sušeného ovoce. Obsluhující děvušky se jenom smějí, našim vojáčkům rumění tváře. . .

Autobusy odjíždějí do nedaleké Pečerské lávry – starého krásného kláštera s mumifikovanými mnichy kousek od Mati Rodiny, ale já se ještě zdržuji v muzeu a zapovídám se s Viktorem, který válku zažil jako malý chlapec v Kyjevě a při vzpomínce na ni se mu roztřese hlas. Ukazuje mi v muzeu fotografii svého tatínka letce a spolu pak jdeme ven a prohlížíme si monumentální plastiky symbolizující elementy válečného boje, vzdoru a utrpení. (Foto 40) Už mimo areál je sousoší na paměť těch, kteří zahynuli v tristních a nekonečných bojích v Afghanistánu. . .

Po návštěvě Lavry náš autobus činí poslední zastávku na Zvireneckém hřbitově poblíž, kde jsou snad někde pohřbeni i naši legionáři. Přesné místo se neví, jednou by zde měla být alespoň pamětní deska. Náhrobní desky se jmény padlých rudoarmějců jsou čistě zametené od sněhu. (Foto 41)

6. 3. 2013

Náš autobus vyjíždí už v 7 hodin. Máme před sebou asi 500 km směr východ - Zmijev u Charkova. Všichni jsou připraveni jak ranní ptáčata! Mrzne, i když se slunce začíná škrábat nad město. Odjíždíme trasou, kudy prošli naši v říjnu a listopadu 1943, kolem továrny Bolševik, zoologické zahrady a přes širokánský Dněpr s úžasným výhledem na Mať Rodinu a Lavru. . . (Foto 42)

První zastávku činíme asi 10km severně od Kyjeva u městečka Brovary. Až sem v 30. letech jezdila z Kyjeva tramvaj č. 23 a za posledním vagónem byl připojen vagón otevřený, na kterém byli natěsnáni političtí vězni, které veřejně vezli do lesíka za městem na popravu. . . Jdeme po zasněžené lesní cestě, kudy možná šli i oni na smrt odsouzení, dnes mezi borovicemi ovázanými stuhami s polskou a ukrajinskou bikolorou. Sluneční paprsky probleskují mezi větvemi a les je tichý jak hrob. A pak přijde jak blesk z čistého nebe ohromná mýtina s několika obrovskými památníky, žulovými stěnami s tisíci vytesaných jmen, kamenným oltářem, zvonem, kříži. . . tady se konaly popravy a zastřelené házeli do roklí a příkopů. Při stavbě památníků se doposud našly pozůstatky asi 115 000 obětí stalinistických politických čistek.

Čestné místo zaujímá i rozsáhlý polský symbolický památník obětem katynské exekuce důstojníků. Všichni jsme naprosto ohromeni. Srdce mi usedá nad malou ručně popsanou emailovou destičkou připevněnou na jedné z borovic, se sedmi drobnými jmény celé rodiny. . . . (Foto 43, foto 44, foto 45)

 Po brunchi v Kozácké restauraci uprostřed veliké ukrajinské roviny, asi 70km od Bachmače náš autobus odbočuje u Něžina a dělá malou zajížďku do vesničky Svitanok, čítající asi 300 duší. U trati jsou tu dva památníky vedle sebe a hromadné hroby třiapadesáti československých vojáků, kteří nedaleko odsud byli zabiti při náletu dvou německých Stuk na jeden ze tří ešalonů, který naše 13. 10. 1943 vezl do bojů v Kyjevě. (Foto 46) Připravujeme vlajky a zástavu ČsOL a pokládáme pátý věnec. (Foto 47) Ve vesnici se Pavlovi podaří sehnat paní průvodkyni, která nás velmi ochotně provází místním muzeem nabitým artefakty z dob válečných i suvenýry na intenzivní poválečnou družbu s Československem „na věčné časy“. Jsou tu fotografie generála Ludvíka Svobody z několika jeho návštěv, ale i z doby poplyšové. Je evidentní, že na naše padlé se tu nezapomíná. Paní průvodkyně razantně odmítá jakoukoli peněžitou odměnu za svou skvělou práci, a dostává na památku a pro budoucí návštěvníky informační brožurky a pamětní medaili ČsOL. (Foto 48)

Jdeme se podívat na trať, kde se asi 600m od strážní budky na přejezdu udála ona tragédie 13. října 1943. Muselo to být strašné – v muzeu je fotografie kostry neblahého vagónu, po náletu úplně vyhořelého.

 A pak jedeme dál po silnicích lemovaných břízkami, jejichž kůra něžně září v odpoledním slunci. Září taky zbrusu nové autobusové zastávečky zvláštní tím, že vedle nich jsou též postaveny slunečnicově žluté kadibudky, zcela jistě žumpy, které se nikdy nevyvážejí. Usuzuji tak podle pekelných budek, do kterých jsem pouze nahlédla ve Svitanku u trati.

V Něžinu si všichni fotíme válečný památník - tančík model tuším 72 a na rotundě se hrdě tyčí T34. V které jiné zemi na světě. . . ?? (Foto 49)

Další zastávka s vlajkami a standartou je v malé vesničce Velká Doč asi 8 km sz od Bachmače. Tady na narozeniny TGM 7. 3. 1918 bránili českoslovenští legionáři jednu z železničních tratí na Bachmač, kterou mělo projet na 40 000 jejich bratří ve vlacích směrem Vladivostok. Asi 700 našich legionářů postupovalo na západ od vesničky Časnochovka na Velkou Doč, kde proti sobě měli několikanásobnou německou přesilu. Nicméně chytrou taktikou a statečným bojem se jim podařilo postup nepřítele zastavit na tak dlouho, dokud Bachmačí neprojely všechny legionářské vlaky – v posledním odjeli směr Vladivostok i sami obránci. Legendární úspěch, a také první a poslední boj našich legionářů po boku rudogvardějců.

Ve Velké Doči („doleva za kadibudkou u trati“) je pěkný a trošku kuriózní památník na poctu bojovníků: pozlacený rudogvardějec. Na desce oslavující i československé legionáře nejsou uvedena žádná jména, ale Pavel říká, že našich tu tenkrát padlo na třicet a asi jsou tu i pohřbeni. Vlajky plápolají ve větru, když pokládáme šestý věnec a minutou ticha uctíváme padlé, kteří tu odpočívají již 95 let. (Foto 50, foto 51, foto 52) Fotíme se s místními bábuškami a pak odjíždíme do Časnochovky vzdálené několik kilometrů, mrknout se odkud naši v březnu 1918 proti Němcům postupovali. U trati debatujeme s místním, na jehož růžovoučkém domku vedle kolejnic jsou ještě patrné zásahy šrapnelu z 2. světové války. Mužík je skromně oblečený – válenky, vatelínový kabátek, ušanka, ale úsměv mu září zlatem – úplně celý chrup jak ty pravoslavné báně v západu slunce. (Foto 53)

Mezitím osádky brněnských autobusů mašírují z Časnochovky na nádraží v Bachmači, kde se s nimi také při západu slunce setkáváme. Bachmač je jedna z těch strašidelných rozpadajících se velkých ukrajinských vesnic. Nicméně důležitost tohoto železničního uzlu, kde se křižuje pět tratí, je evidentní z budovy místního nádraží, která si velikostí ani vzezřením nezadá s katedrálou. Je čerstvě omítnuta zářivě žlutě, za velkými okny obrovské lustry z 50. let. Před nádražím teď v zimě vypuštěná fontána s bělostným sousoším dvou zamilovaných labutí. Naši legionáři v Bachmači svedli velké boje 13. 3. 1918.

Naše výprava o síle 140 musí přejít celé nádraží, kolem staré lokomotivy s rudou hvězdou, přes nadchod nad tratěmi, kde naše vlajky plápolající v severáku působí naprosto surrealisticky. (Foto 54) Slunce zapadá za obzor jak obrovitý pomeranč a vzduch je křišťálově průzračný a ledový. Naši vojáci i historičtí vojáci se řadí poblíž labutí fontány (Foto 55), zatímco my tři ženy prcháme na druhý konec výstavného nádraží napudrovat si nosíky. Ó, ukrajinská realito! Mramorem obložené zdi veřejných toalet, kde ale omračující štiplavý zápach čpavku by mrtvého probral – je tu jen řada kukaní s dírou do země, bez splachování. . .

 V Bachmači není zatím žádná legionářská pamětní deska, přestože zde padlo přes padesát našich: místní naše legionáře zrovna nemilovali, to je známé. Teď se doufá, že zakotvené názory se v blízké budoucnosti změní – Pavel má o práci postaráno!

Pietní ceremoniál začíná. Naše druhá kytice s trikolórou nachází důstojné místo mezi labutěmi (Foto 56). V celém pietním aktu je cosi poetického a také snad nadpřirozeného – už se téměř setmělo, když najednou nad naším shromážděním zakrouží a krouží a krouží hejno snad tisíce vran. Kravál jako by opeřencům šlo o život, ale když usednou do korun stromů kolem nás, naprosto ztichnou v okamžiku, kdy se pokládá pamětní kytice a když zpíváme naše hymny. Po pietním aktu jako na povel všechny vrány vzlétnou a za halasného krákorání mizí za obzorem. (Foto 57) Možná to přišly za námi duše legionářů.

Pavel s Milanem si nás nechávají nastoupit a se stiskem ruky a úsměvem každému z nás předávají pamětní medaili ČsOL na naši pietní cestu Sokolovo-Bachmač. Všichni jsou dojati, Bachmač je prvním zlatým hřebem naší výpravy na Ukrajinu. (Foto 58)

Ještě fotím v posledním růžovém výdechu dne Milana s jeho tankistickými záložáky a jejich vlajkami u nádražní budovy pod nápisem Bachmač (Foto 59) a vydloubávám si u trati trochu půdy na památku. . .

Naše autobusy pak zastavují před jediným bachmačským ´magazinem´, aby se mohl nakoupit proviant. Venku tma jak v pytli, nic nevidět, brodíme se bahnitými loužemi jak duchové. Pouliční osvětlení jest, ale přestože padla noc, nikdo ho nezapnul, ani magazín nemá osvětlený vchod - je to jak vstupovat do jámy lvové, kde sice není lva, „lvího“ pachu však nadmíru. V nabídce magazínu jsou zdraví pravděpodobně nejméně nebezpečné láhve průzračné vodečky. Ale naši hoši se nelekají vystaveného tovaru, ba pár hazardérů též nakupuje a konzumuje! podezřele se šklebící šproty naložené v láku. . .

Já prchám z pekla ven a narážím na dva místní policisty, kteří se mě celkem přátelsky ptají, co jsme zač a co tu děláme. Svou nejlepší školní ruštinou vysvětluji a oni se pak velmi ochotně nabídnou, že naše autobusy z černé díry Bachmače bezpečně vyvedou. Řidiči jsou nadšeni, policie asi taktéž, protože nás chtějí mít pod kontrolou. Většina z nás ve vojenském vypadá asi dost podezřele, i když puč neplánujeme. . . A od tohoto okamžiku je milice či policie s námi stále až do našeho odjezdu ze Zmijeva 9. 3. Má to jenom výhody – oni znají místní cesty, jedou prostředkem silnice a zastavují auta i náklaďáky v protisměru, abychom my mohli bezpečně a rychle projet, červená nečervená. . . Skvělá eskorta! Ve 3:15 ráno přijíždíme do Country Club Parku poblíž Zmijeva. Jsme jak u vidění, když se ospale potácíme do luxusních, vánočně osvícených zbrusu nových chatiček, kde se ukládáme k zaslouženému spánku.

 7. 3. 2013

Před chatičkou mě ráno vítá patriarcha místních toulavých psů a po přátelském setkání pak zamířím do restaurace na snídani. Nevěřím svým očím, když mi pod pionýrkami hází prasátka do obličeje neskutečně se zrcadlící podlaha z tmavého leštěného mramoru. Lustry jsou křišťálové a zdi jsou vymalované jakobyimpresionisticky vesele zářivě, připomínajíce zahradní besídku obrostlou rozličnou květenou. Monet by zblednul závistí. Snídaně se smaženými vejci a slaninou je báječná (ale ´brněnští´ si musí snídani platit, takže se povětšinou stravují z vlastních zásob na pokojích). Všichni jsme u vidění nad plaveckými bazény, stadiónkem, volejbalovým hřištěm, ba i rozhledničkou (jejíž rezavé schody se díkybohu pod nikým nepropadly). Kdo sem asi jezdí?? V této lesnaté pustině, kde lišky skutečně dávají dobrou noc, působí náš Country Club Park jako z jiné planety. Pochopitelně si nestěžujeme a vesele se hrneme do autobusů. (Foto 60, foto 61, foto 62)

Naše velitele čeká vítání chlebem a solí na náměstí ve Zmijevě, u sošného Lenina. (Foto 63) Děvušky v tradičních krojích jsou k zulíbání a pak už se všichni formujeme do dlouhého průvodu a míříme k snad 10 m vysokému žulovému kvádru - památníku padlých s věčným ohněm u paty. I naši tady při obraně Zmijeva v sokolovské operaci v březnu 1943 asi padli. Zmijev je malinké městečko s dlouhou stěnou na náměstí s portréty a jmény místních Hrdinů Sovětského svazu. Zmijevští i naši představitelé pokládají k památníku květiny a my náš sedmý věnec. (Foto 64) Nám ženám dali květy, které jsme pak položily na hromadný hrob padlých rudoarmějců. Slzy mi vhrkly do očí; drsný zimní vzhled hrobu připomíná drsnou vojenskou smrt v boji. . . (Foto 65, foto 66)

Pietní ceremonie je důstojná. Cítím hrdost při pohledu na naši krásnou československou vlajku planoucí ve větru, při pohledu na naši zástavu – „Věrni zůstaneme!“ Jen hymny chybí k poctě padlých.

 Náš autobus potom jede do Arťuchovky (´Brňáci´ se přidruží později), kde od 2. března 1943 začínala 10km obranná linie našeho 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR. Jak je známo, bylo to první nasazení našich v bojích na frontě v Sovětském svazu. 974 československých vojáků mělo zabránit postupu německých tanků na Charkov vzdálený 35km východně. Ve vesničce Arťuchovce naši vykopávali obrannou linii. Pár set metrů před Arťuchovkou se klikatí i dnes říčka Mža a před ní pár km západně je vesnice Sokolovo.

 Procházíme chatrnou vesničkou, písečnou půdou a borovicovým lesíkem, nalevo probleskují vody Mže, (Foto 67) a napravo konečně narazíme na mělkou linii zasypaného obranného zákopu, klikatícího se lesem. U tabule s popisem stojí pět místních studentek s rudými karafiáty v rukou (Foto 68). Přečtou pamětní báseň, pak ředitel místního muzea teoretizuje o českém vojákovi padlém a pohřbeném snad někde v tomto zákopu. Notují si s místním ďáďuškou, který po válce coby malý chlapec při zakopávání nalezených nábojnic prý narazil v zákopu na lidské vlasy, kousek uniformy, . . . a dál prý se neodvážil kopat. . . Legenda?? Příběh o těžce raněném Čechovi, který se zotavoval v nemocnici ve Zmijevě a zamiloval se do sestřičky, je ale krásný a naprosto pravdivý. Po válce se k ní vrátil, vzali se, měli děti a žili spolu ve Zmijevě šťastně až do smrti.

Studentky pokládají do „zákopu“ karafiáty – září na jehličí jak rudé krůpěje krve. (Foto 69) Vracíme se k našemu autobusu a mezitím už dorážejí i ´Brňáci´ a kupodivu i místní ambulance, která pak s námi jezdí všude, ale díkybohu není jí třeba. Fotíme, představujeme si, jaké to tu za bitvy o Sokolovo muselo být, naši historičtí vojáci v bílých helmách pózují, (Foto 70), ale v příjemném předjarním sluníčku, ve sladké vůni borovic a velikém mírovém tichu těžko představit si vřavu lítého boje na život a na smrt. . .

Všichni pak jedeme k místnímu dřevozpracujícímu závodu, kde je pro nás na parkovišti připraven velmi vítaný polní oběd. Srdečné místní báryšně nás podělují skvělou polévkou – hustou bramboračkou s vejcem, kousky masa, bobkovým listem a novým kořením. V Sokolově jsme ji pak dostali též, je výborná. Dobrý tmavý místní chleba se sádlem a salámem. Pár z nás vytasí lahvinky živé vodky pro zahřátí. Baštíme vděčně a s chutí, až nám lupá za ušima. (Foto 71)

A pak se naše autobusy vydají do 10km vzdálené vísky Taranovky, kde kolem 2. března 1943 nesmírně statečně bojovali sovětští gvardějci. Říkalo se jim „široninci“ podle jejich velitele. Doslova do poslední kapky krve bránili železniční přejezd proti sedmi útokům německých tanků a poskytli tak našim čas vybudovat obranná postavení v Arťuchovce. Z 25 jich během pár dní 20 padlo, ale postup nepřítele zadrželi dostatečně dlouho a úkol splnili!

Už je zase pozdní odpoledne, když vystupujeme a řadíme se za našimi vlajkami a zástavami. Vzduch je melancholicky prozářený sklánějícím se sluncem, když se naši v uniformách staví po obou stranách výmluvného památníku Široninovým gvardějcům – napřažená paže odhodlaného bojovníka brání přejezdu německých tanků přes místní železnici. . . (Foto 72)

Pokládáme osmý věnec a naše vlajky třepetající se v severáku září do podvečera – nezapomínáme! (Foto 73)

 Navštěvujeme pak místní historické muzeum, vedle něhož je opět památník padlým s věčným plamenem a hromadné hroby desítek rudoarmějců a gvardějců. . . (Foto 74)

Přichází noc, když dojíždíme do vesnice Sokolovo. Na začátku března 1943 bylo rozhodnuto poslat 1. rotu 1. čs. samostatného polního praporu pod velením nadporučíka Jaroše do Sokolova, 2. a 3. rotu pak umístit po jeho bocích. Postupovalo na ně snad 40 – 60 německých tanků a značná přesila pěchoty, kulometčíků. Němci nesměli překročit Mži a postoupit na Charkov. Sněžilo, fičelo, bojové podmínky hrozné a navíc naši neměli ani den času, aby si odpočinuli v Charkově po naprosto vyčerpávajícím 350km pěším přesunu na frontu! Neuvěřitelné. Bitva s nepřítelem kulminovala 8. 3. v podvečerních hodinách. Bylo přerušeno spojení se štábem Ludvíka Svobody, a tak nadporučík Jaroš nevěděl, že byl dán rozkaz ke stažení. Ani zdání, že by ustoupil! Padl 8. 3. navečer při obraně u kostela v Sokolově. Tanky, které Sověti poslali našim na pomoc, se probořily v tajícím ledu Mže, ale ani německé tanky nemohly tudíž řeku překročit. 8. 3. byl pro naše tragický den, nicméně svůj úkol splnili a postup německých vojsk na Charkov alespoň zpomalili.

Myslím se dá bez nadsázky říci, že naši u Sokolova bojovali jako lvi, křest bitevním ohněm byl pekelný, ale nesežehnul je fatálně, přestože měli veliké ztráty. Osvědčili se!

Vystupujeme z autobusů a už za tmy přicházíme na místo, kde kdysi stával onen sokolovský kostel. Je 18:20, přibližně stejný čas, kdy 8. 3. 1943 nadporučík Jaroš před kostelem padl, zasažen údajně kulometem z německého tanku. Jak ho fricové ve tmě viděli ? Stříleli nazdařbůh na kostel, anebo byla vřava bitvy prozářená světlicemi, střelbou. . . neumím si to představit. Dnes je na tom tragickém místě jen opršalý pravoslavný kříž ze svařených železných trubek. Reflektory auta policie osvětlují místo. Řadíme se do půlkruhu, vlajky a zástavy po stranách kříže a mně jde mráz po zádech. Pokládáme devátý věnec a zpíváme naše hymny, jasně a od srdce. (Foto 75, foto 76, foto 77) Věřím, že každého se tato pietní ceremonie dotýká. KSČ udělala z posmrtného Hrdiny Sovětského svazu oddaného komunistu a zapřísáhlý nestraník kapitán Jaroš in memoriam se musel v hrobě obracet. Ale dnes je naprosto jasně dokázáno – propaganda nepropaganda – že to byl bojovník výjimečných kvalit, vlastenec vzdorující nepříteli až do poslední vteřiny svého života. A ti, co bojovali po jeho boku, také nebyli žádní plašmuškové. Čelili nejméně trojnásobné německé přesile a mnoho jich padlo, nicméně ztráty SS byly několikanásobně větší! Veterán od Sokolova Saša Beer v rozhovoru pro idnes řekl, že po bitvě, kdy fašisté obsadili Sokolovo, zbytek československé jednotky toužil po pomstě a 9. 3. v noci se vypravili zpět do Sokolova, kde pobili nepřátel víc, než samotného 8. března. . .

Každopádně my všichni dnes - o 70 let později – v této tichounké noci skláníme hlavy v respektu před odhodlanou statečností a oběťmi našich bojovníků. Tento pietní akt je jistě druhým zlatým hřebem naší pamětní výpravy na Ukrajinu.

Ještě nám zbývá čas na krátkou návštěvu renovovaného sokolovského muzea. Slavnostně bude otevřeno 9. 3. Prohlížíme si exponáty – mezi nimi je i Jarošova vycházková uniforma. Všichni obdivujeme krásné realisticky vyvedené dvacetimetrové diorama bitvy u Sokolova. Z bitvy samotné se bohužel nezachovala jedinká fotografie. (Foto 78, foto 79)

 8. 3. 2013

Je mezinárodní den žen a na Ukrajině státní svátek! Vyjíždíme za policejní eskortou do 35 km vzdáleného Charkova. (Foto 80) První zastávka je u bývalé školy (Foto 81), kde přenocoval náš 1. čs. samostatný polní prapor z 1. na 2. 3. 1943 po vyčerpávajícím dvanáctidenním 350 km pochodu.

Vítá nás zde „historický“ velitel klubu vojenských rekonstrukcí Rudá hvězda z Kyjeva, oblečený do koženého kabátku kamandira, vedle něj dva motocykly se sajdkárami, opět s historicky válečně vystrojenými „vojáky“ v kožiších. Mají dokonce kulomet Maxim, který v bitvě u Sokolova používali naši (2. rota npor Kudliče) a zanechali jej v bahně u řeky Mži. Tři rudé prapory klubu se srpem a kladivem planou v neutuchajícím severáku jak tři vykřičníky. Po projevech se kladou k pamětní desce na bývale škole květiny, též naše třetí kytice. (Foto 82, foto 83)

Škola je dnes nemocnicí, její vybavení ale tak chuďounké, že se neodvažuji pomyslet, jak asi vypadají pokoje nemocných. . . .

Charkov samotný působí opuštěně, ale to bude asi tím, že se dnes nepracuje a provoz na ulicích je minimální. Z mého pohledu je toto první hlavní město Ukrajiny pěknější, čistší a jaksi důstojnější než Kyjev, i když se nechlubí tolika zlatými kostelními báněmi. Je tu i dnes veledůležitá továrna na tanky, která za 2. světové byla přestěhována do Přiuralí. Vyráběla slavné T-34.

Odjíždíme k domu, na kterém je připevněna pamětní deska kapitána Jaroše. Proč zrovna tady? Traduje se, že sem chodíval za svou milou. Jsem kapku skeptická - kdy si na ty návštěvy asi mohl udělat čas? A kdy měl čas se vůbec s nějakou pěknicí seznámit?? 1. 3. přišel do Charkova, 2. 3. už odcházel do Sokolova, kde museli vybudovat obranu a vpodstatě čelili nepříteli okamžitě, a Jaroš sám bohužel padl už 8. 3. , dnes přesně 70 let tomu nazad. Jak se rodí legendy. . .

Pamětní deska s Jarošovým portrétem je velmi pěkná. Naši muži nám ženám a přítomným místním dámám kupují „k MDŽ“ rudé karafiáty, které ale posléze pokládáme pod pamětní desku. Ukrajinský „velitel“ má další projev k publiku, mezi kterým jsou i místní váleční veteráni. Dva z nich stojí u tabule s článečky o kapitánu Jarošovi – „Vzpomeňme - čtěmež!“ stojí velkými písmeny v záhlaví. Nastupují už tradičně naši s prapory a zástavami, pokládáme čtvrtou kytici. (Foto 84, foto 85,  foto 86)

Poté máme rozchod na oběd, po kterém se scházíme se na malém náměstíčku, odkud všichni mašírujeme za zpěvu vojenských písní (Okolo Hradce. . . ) - a opět za doprovodu policie - přes Ševčenkovu třídu na veliké náměstí se sochou klasicky rozmáchlého Lenina a odtud k bývalé charkovské nemocnici. Místní náš marš sledují s velkým zájmem. (Foto 87)

V nemocnici v Charkově se zotavovalo 11 našich raněných v bitvě u Sokolova a desítky rudoarmějců a gvardějců. 13. 3. 1943, když nacisté dočasně Charkova dobili, vtrhli do nemocnice a jak naše, tak sovětské raněné bestiálně povraždili. Jejich těla byla později pohřbena v hromadném hrobě a památníček umístěn někdy v r. 1952, na větším pietním prostranství před nemocnicí. Nemocnice sama byla zdevastovaná. Je to neuvěřitelné a politováníhodné, ale v r. 1992, po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, byl tento památný hromadný hrob vybagrován a ostatky padlých naprosto cynicky vyvezeny kamsi za město na skládku. Nikdo neví, kde teď jejich ostatky jsou a hrob je tedy prázdným kenotafem na dnes miniaturním plácku. Budova nemocnice se rekonstruovala a sídlí tu státní soud.

Dnes se tu schází několik politických představitelů města, veteráni i s historickými sovětskými vojenskými zástavami, také místní lidé, pochopitelně naši vojáci a historičtí „vojáci“, ale také představitelé našeho zastupitelstva na Ukrajině a místopředseda Čsl. obce legionářské bratr Sitta. Všichni přišli vzdát čest „našim i vašim“. Po projevech se pokládají květiny a náš desátý věnec. Minuta ticha za hrdiny; hraje hudba, též hymny. (Foto 88, foto 89, foto 90)

Poté odjíždíme na plac před vojenskou akademií vedle „Konneho“ trhu. ČsOL zde vztyčila dva vojenské polní stany s pěknou putovní výstavou v ruštině týkající se našeho vojska v SSSR a bitvy u Sokolova. Návštěvníků je mnoho – místní lidé, političtí představitelé, vojenská hudba, ale i ruská historická vojenská jednotka. Rozdáváme přítomným informační brožurky ČsOL o bitvě u Sokolova v ruštině – jdou nadračku zrovna tak jako horký čaj. Po dlouhém čekání přijíždí kdosi velmi důležitý a po mnoha projevech ukrajinští vojáčci v parádních uniformách odnášejí ukrajinský květinový koš do auta, které ho odváží – kam asi? (Foto 91, foto 92, foto 93) Ceremoniál je malinko chaotický. Po ukončení máme čas zajít na tržiště, kde ale žádné toalety nejsou, a všechny stovky stánků zavřené. Až na dva – v jednom se prodává na veletucet druhů vodky a podobných životabudičů (Foto 94), ve druhém potom sladkosti. Tam už zavírají, ale nakonec nás pustí dovnitř a pozvou nás na malou slavnost MDŽ – půltuctu mužů popíjí na zdraví tří ostýchavých prodavaček, a moudře zajídají stakánky vodky výborným ukrajinským špekem. Připijí si i na nás dvě s Mirinkou a na chvilku je mile veselo.

Nakonec se řadíme v padajícím soumraku do velkého průvodu: vojáci i historičtí vojáci sovětští, naši, my civilisté. Za zpěvu, pod vlajkami a zástavami, s doprovodem policie, která staví provoz, jdeme asi kilometr zpět k bývalé škole a štábu 1. čs. samostatného polního praporu, odkud 2. 3. 1943 ve 2:30 ráno vyrážel náš prapor na 40-45km pochod směr Sokolovo. Po posledních projevech kolem 18:00 na noční pochod směr Sokolovo odtud vyrážejí též naši hoši. (Foto 95, foto 96) My méně otužilí se vracíme autobusem zpět do Country Park Clubu. Začíná sněžit.

druhá část