SPOLEK PRO VPM - archivní verze - nový web je vets.cz

první část

9. 3. 2013

Sobota a velké oslavy 70. výročí bitvy u Sokolova. Krajina je pokryta asi 5 cm sněhu, a buclaté vločky v neustávajícím severáku šlehají do tváří. Vyjíždíme. Pár kilometrů před Sokolovem potkáváme vytrvale pochodující skupinu našich vojáků. Mnozí z nás vystupují, aby ten zbytek došli s nimi. Vojáci jsou v dobré náladě, byť unaveni – spali jen pár hodin v sokolovně ve Zmijevě a v nohách mají asi 35 km! Sněží a sněží jako před 70 lety. Brčálová maršrutka ze Sokolova je zastavena policií na kraji silnice, houf cestujících vystoupil, fotí si naši skupinu, tleská vojákům a hlasitě je pozdravuje. (Foto 97) Skupinové foto pod starou cedulí Sokolovo – nápis poněkud neobvykle v latince i azbuce. Dorazili jsme! (Foto 98) A pak už přicházíme do centra Sokolova před válečné muzeum, kde už se finišuje v přípravách na oslavu. (Foto 99, foto 100) Máme na chvíli volno, tak se nás několik opět vydává k bývalému kostelu na místo, kde před 70 lety padl nadporučík Jaroš. Za bílého dne všechno vypadá jinak. Pravoslavný kříž je nalomený a rezne, navíc stojí uprostřed smetiště, které je dnes milosrdně pokryté vrstvičkou sněhu. Za křížem rozpadající se chalupa a odstavené náklaďáky – památné místo. . . (Foto 101, foto 102) Snažím se na památku vyloupnout kus zmrzlé prsti u kříže; daří se a hlínu si vezu za nehty až do Prahy.

Jsem tu sama, sněží, hrobové ticho, myslím na válku, naslouchám dávným ozvěnám boje a ve vzduchu visí těžká chandra. . .

Česká vládní delegace přiletí do Charkova z Prahy včas, a s ní i delegace ČsOL s několika sokolovskými veterány. (Foto 103) Bohužel ten asi nejznámější, dnes 96letý Saša Beer, si před pár dny poranil nohu a nemohl přiletět. Opravdu tu chybí! Do Sokolova dorazí delegace přesně na počátek pietních slavností, otevření muzea a rekonstrukce bitvy u Sokolova. Naši vojáci jsou nastoupeni ve špalírech v dlouhém mrazivém čekání. Přemnoho projevů, pak operní zpěvačka Táňa předzpěvuje naše hymny a též ukrajinskou. Potom se všichni – pár tisíc lidí! - přesunují přes cestu od muzea k památníku bitvy u Sokolova a k hromadným hrobům padlých. V jednom z nich je prý pohřben po boku bojových druhů i kapitán Jaroš. (Foto 105, foto 106)

Kladení věnců – české vládní, ukrajinský, i náš jedenáctý věnec (Foto 104) a pak nastává neuvěřitelný květinový útok na památník, stovky lidí takměř hlava nehlava chtějí vzdát čest padlým, což je krásné, ale zároveň to vzdáleně připomíná jakýsi Formanův film, kde salutující veteráni jsou fotografováni zuřivými reportéry, kteří odstrkují sebe navzájem i vojáky držící čestnou stráž po stranách památníku. . . Je to úžasné a všechno dobře dopadne.

 Čas oběda. Místní rozmístili kolem náměstí improvizované stánky se šašlikem, někteří si přivezli vlastní jídlo a při pikniku si přiťukávají stakánky vodky, pro většinu z nás je tu jednak polní futrkanon, kde český kuchař naděluje dobrý guláš, (Foto 108) a ve dvou polních stanech místní děvušky rozdávají zdarma typický vojenský oběd. Asi vypadám ve stanu u rozžhavených polních kamínek jako jeden z místních bezprizorních hafanů, že se mě ujímá s velkou vervou bodrá sokolovská báryšňa, která mě v blesku zásobuje stravou na týden dopředu, ba i hlt vodky pro mě zorganizuje! A tak si pochutnávám na již oblíbené vojenské polévce, rizotu s masíčkem a čerstvém zelném salátu. (Foto 109) Usmívám se od ucha k uchu na moji dobrou vílu a z vděčnosti jí na památku dávám odznak s polním mákem a vysvětluji jeho válečnou symboliku. Máme radost obě. Najednou se stan vyprázdní, i venku je liduprázdno a já nic netušíc jdu do muzea, ještě jednou obdivovat dioráma sokolovské bitvy a čerstvě upravené vitríny. Nacházím prostřelenou rudoarmějskou helmu, pokládám na ni ruku a skoro cítím vyprchávající život zasaženého vojáka. Sklopím hlavu a vzdávám čest.

A v té pietě mi jaksi unikla živá rekonstrukce sokolovské bitvy! (Foto 110) Začala o hodinu dřív, teď už končí a lidé se vracejí – prý jich boj sledovalo na tři tisíce. Zprávy hovoří o pneumatikách létajících do davu, jednom napůl ustřeleném „německém“ prstu – tak to se nepočítá - a celkem hitoricky nepřesné účasti „rudoarmějské pěchoty“. Mě především zaujala lokalita toho kašírovaného boje – na mírném kopci nad vesnicí, dobře viditelném od památníku a zhruba tam, odkud na naše v ´43. útočily německé tanky. . .

Oslavy bitvy u Sokolova pomalu končí. Delegace z Prahy odjíždí na raut do Country Club Parku a naše autobusy následují. V rozkvetlém sálu restaurace se halasná hudba střídá s projevy a dalšími projevy a ještě více projevy. . . Stoly jsou plné pamlsků: plněné varenky, smažené rybičky, mleté masíčko ve strouhance smažené a další lahůdečky, blinčiky, omeletčiky, někdo se snaží konzumovat i neuvěřitelně realisticky vypadající atrapy hroznového vína. . . Tekou potoky vodky a uzvaru . . . Družím se s místními veterány a jejich předseda se skromnými šesti řadami stužek vyznamenání na hrudi mi říká, že jenom v této části Ukrajiny on má na seznamu na 560 000 druhoválečných veteránů – těch, co ještě žijí! Úplně mnou to astronomické číslo otřáslo! Několik veteránů přijelo s ním, jsou prostí a vřelí, tak si mezi chutnými varenkami a špekem všichni naléváme po stakánku. Předseda veterán se mě ptá, na co si připijeme, a zamlouvá se mu, když řeknu, „No što, za vašich i za našich!“ Tak si připijeme na naše a pak na jejich a zakončíme tu oslavu sborovým zpěvem Kaťuši, jak jinak! (Foto 111)

Oficiální česká delegace odjíždí zpět na charkovské letiště, my se v rychlosti loučíme s ´Brňáky´ a všichni vyrážíme na zpáteční cestu domů do Čech. Policie nás doprovází až na hranice charkovské oblasti. Ještě další dva dny v autobuse kolují lahve vodky, které tito přátelští příslušníci na památku věnovali „Jirkovi Kožichovi“!

 10. 3. 2013

Stále sněží. Ráno v 8 zastavujeme v Rovnu, u pěkného památníku volyňským Čechům, který pomáhali budovat i mí dva milí a již nepřítomní kamarádi veteráni z Obce legionářské Jirka Hofman a Vláda Palička. Zanechali po sobě dobře odvedenou práci! Pokládáme zde náš dvanáctý věnec. (Foto 112, foto 113)

Teď už je to jako jet s kopce dolů, všichni jsme malounko zamlklí a zadumaní, jak se probíráme tím, co jsme zažili. Plán je stavit se v Dubně, ale jaksi ho míjíme, a tak nevidím, do jakého města to jezdíval v mládí kamarád veterán Kosťa Končický. Nicméně projíždíme jeho rodným krajem a i dnes je patrné, že Češi na Volyň v 19. stol. přivezli relativní blahobyt, pořádek . . . a chmel!

Kolem třetí odpoledne stavíme v průsmyku u vesnice Litirky, na bývalé hranici Podkarpatské Rusi – Československé republiky a Lvovské oblasti. Byli jsme tu i loni v létě při cestě do Zborova. Dnes jsou stánky suvenýrů obloženy hromadami špinavého sněhu a úděsnými odpadky. Místo jedno toulavého psa hned tři nadmíru přítulní fešáci soupeří o zbytky našeho prošlého proviantu. Do autobusu se mi je nepodařilo propašovat. (Foto 114)

Milan s Pavlem si nás nechávají nastoupit do řady a každý dostáváme pěkný pamětní odznak „Bratrstva bojovníků u Sokolova“, věnovný válečným historickým klubem Rudá hvězda z Kyjeva, jehož členové s námi byli na oslavách v Charkově. (Foto 115) A pak dál hlemýždí kosmickou rychlostí po příšerných zakarpatských silnicích: autobus kličkuje mezi vymletými děrami velikosti mlýnských kamenů až do Mukačeva. Spíme v pěkném hotelu Červená hora s přenoblesní restaurací. (Foto 116) Všechno zdá se nové, i v pokojích telefony, které ovšem nefungují. . . Můj pokoj je ve čtvrtém patře bez výtahu, ale což. Po udrncané noci v autobuse bystro usínám spánkem spravedlivých!

 
11. 3. 2013

Ráno mrholí, ale pak se vyčasí a máme pěkný den na cestu domů.

Třináctý věnec pokládáme u nástěnky s plánem na hřbitově Šachta v Užhorodě, kde je pohřbeno mnoho našich z doby těsně po 1. světové až do počátku 2. světové války. Hájili tu statečně naše hranice před Maďary. Na hřbitově se plánuje nový památník a snad obnovení náhrobků. Ještě loni byl příšerně zarostlý, ale vypadá čím dál civilizovaněji díky nekonečné práci Bohdana, příjemného Čecha žijícího v Užhorodě a zároveň předsedy místní obce ČsOL. (Foto 117)

Poslední zastávka v Užhorodě je na nábřeží v parku v tzv. „malých Dejvicích“, kde za první republiky byly úřady a domy pro české správce a úředníky. Ještě stále vypadají velmi zachovale. Místní úřad s půdorysem snad 800 m2 je v krásné jednoduché harmonii funkcionalismu se zelení parku kolem. Docházíme k bustě našeho prvního presidenta TGM, který by slavil 7. března 163. narozeniny. Pokládáme zde náš poslední čtrnáctý věnec a zpíváme Masarykovu oblíbenou „Ach synku, synku“. (Foto 118)

Následuje poslední skupinové foto 119.

A pak už jsme na půdě rodné vlasti, spěcháme domů, o půlnoci v Praze chytám poslední metro.

 Naše pietní výprava na Ukrajinu překonala všechna moje největší očekávání – jednak díky bezvadným souputníkům, ale jistě také díky výborné organizaci a bezchybnému doprovodu Pavla Filipka a Milana Mojžíše – jim opravdu patří obrovský dík.

 Rekapituluji si, co všechno jsem zažila za posledních devět dní. Mám problém s jednoduchým sdělením svých zážitků a omlouvám se za možná frázovitě znějící „nezapomenutelné, neočekávané, neskutečné“. . . Ale taky nesmírně smutné. Ten, kdo na naší pietní cestě po Ukrajině byl, by jistě souhlasil, že se těžko dá popsat ten pocit, který v tobě vyvolá dotek památníků, hrobů, prostřelených helem. . . i prsti kdysi nasakující krví našich i rudoarmějců, když stojíš na těch samých místech, kde oni bojovali a padli. . . Těžko se to popisuje a nedá se to zapomenout.

 Vydali jsme se po válečných stopách našich, bojujících na Ukrajině ve dvou světových válkách. Jejich boje jsme na vlastní kůži zažít nemohli. Ale všechna pamětní místa, která jsme navštívili a kde jsme v minutě ticha se skloněnými hlavami na ně vzpomínali, měla auru nejhlubší vážnosti, tragedie obětovaných životů a hrdinství „našich a vašich“ spojenců v boji.

Oni tam stále ještě jsou a pod vlajkami a zástavami stáli vedle nás.

Čest jejich památce!

 A tak se s vámi loučím, Milena Kolaříková.

 Jménem Spolku pro VPM děkuji za poskytnutí této reportáže pro náš web.

Vladimír Štrupl.