armádní generál Josef Jiří Šnejdárek
* Napajedla 2. apríl 1875 - † Casablanca 13. máj 1945
Šnejdárek navštevoval školy v Jičíne, Trutnove a v Lomnici nad Popelkou vstúpil do Sokola. Potom od roku 1891 študoval na kadetke v Prahe. Na vojenskej škole dosahoval výborný prospech a bol prvým v ročníku. Šnejdárek vo svojich memoároch spomína, že sa ako zástupca kadetky zúčastnil na privítaní cisára Františka Jozefa I. v Prahe, cisár mu pri tej príležitosti podal ruku a aj sa s ním krátko porozprával... Vtedy ani jeden z nich nemohol tušiť, že sa po rokoch ocitnú každý na inej strane frontu.
V roku 1895 Šnejdárek školu skončil ako poručík a asi rok slúžil v Budapešti. Potom ho preložili do Innsbrucku. Vtedy sa Šnejdárkova bojovná a dobrodružná povaha prejavila tak, že posádku počas svojej dovolenky opustil a zapojil sa do vojny Turecka proti Grékom - na strane Turkov. Bol to pre Šnejdárka prvý bojový krst a tu utŕžil aj svoju prvú jazvu na čele. Po návrate do Insbrucku si za to odsedel 30 dní v base.
Šnejdárek už v roku 1896 rakúsku armádu opustil a odišiel do Afriky. Po dvoch rokoch sa vrátil do Francúzska a vstúpil do francúzskej Cudzineckej légie (tam mal ako jej príslušník číslo 5824). Spočiatku slúžil v 2. cudzineckom pechotnom pluku. Francúzske občianstvo získal 27. marca 1905. Šnejdárek na svoje roky v Cudzineckej légii spomína nasledovne: "Byla to výborná škola. Naučila mě poznat prostého ´vojáka z řady´ a jeho potřeby. Tam jsem poznal hranice možnosti a únosnosti ve snášení útrap tělesných i duševních. A přesvědčil jsem se, že pro pravého muže není na světě nic nemožného. Život ve francouzské cizinecké legii podobá se básni tvrdé krásy, básni psané krví.V ní vítězí cnost, ať již v boji se zbraní v ruce, nebo srdcem, jež čelí vražedným bacilům, či v bojiproti vlastním nepotlačeným vášním. Verše t´éto básně mluví o útrapách, o krvi, o smrti... a o nehynoucí slávě anonymních vítězů." Šnejdárek sa vyslovil aj k tomu, prečo vlastne odišiel z rakúskej armády: "V podstaté asi: touha po dobrodužství nebo vůbec po životě... Jsem rváč. Jsem voják. Rváč a voják patří na frontu. Když fronta nejde za mnou, musím za ní... Tak tedy: Légion. Afrika."
V prvej svetovej vojne bojoval na viacerých bojiskách a bol niekoľkokrát ranený a získal viacero vyznamenaní. V septembri sa zúčastnil bitky 1914 na Marne. V bojoch - okrem iného aj na Chemin des Dames a na výšinách Vimy pri Arrase - vynikli jeho schopnosti, smelosť a húževnatosť. V roku 1915 dosiahol už hodnosť kapitána a slúžil aj v Alžíri v 4. streleckom pluku. Tam získal čestný rad Rytiera Čestnej légie. Od roku 1917 bol zase na fronte vo Francúzsku, kde bol ranený a potom spolupracoval s Milanom Rastislavom Štefánikom pri budovaní a organizácii československých légií. Prišiel samozrejme do kontaktu aj s divíznym generálom Janinom, neskorším vrchným veliteľom všetkých spojeneckých vojsk a čs. légií na Sibíri.
Šnejdárkova práca spočívala v organizovaní čs. légií a všetkého spojeného s ich budovaním v meste Cognac. Cestoval často po zajateckých táboroch vo Francúzsku, v Afrike a v Taliansku a obstarával všetok materiál, ktorý légie potrebovali. V tom období sa často stýkal so Štefánikom, ktorý ho hodnotil ako dobrého vojaka - ved´ Šnejdárek mal za sebou 18 poľných ťažení, štyridsaťkrát bol zranený a medzi početnými radmi mal aj vyznamenanie za chrabrost´. Podľa Štefánika bol Šnejdárek tvrdý vojak, menej sa hodiaci do salónu, ale diskrétny a užitočný. Príkladom takej užitočnosti je epizóda, ako Šnejdárek previedol na francúzske bojisko 22. peší pluk od Padovy zo severného Talianska a ako pre legionárov zabezpečil výstroj: "Rozkaz byl velmi jednoduchý, provedení méně jednoduché. V Itálii jsem našel naše hochy ve špatné náladě: měli nedostatek tabáku, nedostali nějaký čas žold, uniformy byly rozedrané, tak jak je přivezli z francouzských zákopů. Nápravu jsem zjednal okamžitě. Navštívil jsem ihned generála Grazianiho (vrchní velitel francouzských vojsk v Itálii, neměl nic společného s italským generálem téhož jména!) a žádal jsem zdvořile, ale energicky o všechno, čeho se chlapcům nedostávalo. Graziani si zavolal šéf-intendanta, šéf-intendant se zabarikádoval za předpisy a za obvyklé ´nevím na čí účet...´ Odpověděl jsem: ´Pánové, je to jednoduché. Československá armáda podléhá jako armáda spojenecká maršálu Fochovi, o čemž, doufám, neráčíte pochybovat. Maršál ´záhadu na čí účet´rozluští. Vím, že je v Paříži. Spojte mě s ním telefonicky a budete mít ihned jasnou odpověd´. Já zde budu čekat na spojení a nehnu se, dokud věc nebude vyřízena´... S maršálem Fochem jsem spojen nebyl: intendant nebyl na rozhovor zvědav, neboť věděl, že Foch není zvláštním milovníkem intendantů, a že je s trestem rychle po ruce. Místní intendant si na nějaký účet okamžitě vzpomněl, generál Graziani řekl, že dává ihned příslušné rozkazy a bylo mi sděleno, že poukázky budou za mnou poslány do tábora. Nato jsem ho požádal, aby mi je raději dal hned do ruky, že to bude jistější... Po tomto krátkém informačním zakročení jsem potom nacházel u francouzských velitelů v Itálii největší ochotu. Vycházeli nám všeobecně a radostně vstříc. Byrokrati a hlavně intendanti jsou na celém světě stejní."
Šnejdárek sa významne zaslúžil o podobu a obranu československých hraníc v prvých mesiacoch po vzniku Československa v roku 1918. Do vlasti sa vrátil v januári 1919 spolu so svojimi legionármi. Najprv porazil poľské jednotky generála Latinika na Tešínsku a potom sa významne pričinil o porážku maďarských boľševických vojsk po ich invázii na Slovensko v prvom polroku 1919. Situácia bola vtedy ťažká a na južnom Slovensku československé jednotky ustupovali na celej čiare. Šnejdárek sa vypravil z Tešína na Slovensko len s polovicou guľometnej roty a druhú československú divíziu tam prevzal 5. júna 1919. Bol nedostatok zbraní, munície aj jedla. Ako postupoval Šnejdárek v tejto zlomovej chvili, opísal sám nasledovne: "Sebral jsem narychlo všechno vojenské, co se kde dalo a ukázalo v polích i lesích, údolích a horách a dal jsem ihned rozkaz k útoku. demoralizované šarže jsem degradoval. Říká se, že jsem do zbabělců střílel. Tím jsem poněkud zastavil ústup. Dne 9. června jsem zahájil všeobecný útok, který počal dobytím Báňské Štiavnice v týle nepřítele dne 10. června..." Rozpráva sa však aj to, že keď bola situácia na jeho úseku vážkach a potreboval povzbudiť svojich vojakov, vypýtal si od jedného z nich zapálenú cigaretu (sám nepil alkohol ani nefajčil) a postavil sa na zákopy, kde ju na dostrel od nepriateľa vyfajčil. Je to od veliteľa pravdepodobne až príliš odvážne riskovanie, ale vtedy to pomohlo. Z uvedeného obdobia je aj tento Šnejdárkov psychologický ťah: "Zavolal jsem si tedy jednoho důstojníka svého štábu a řekl jsem mu toto: ´Pojedeš do Žiliny a ze Žiliny směrem ke Košicím. Vezmeš si sebou asi sto vojáků v plátěných uniformách. Tito vojáci si načerní tváře a ruce a na hlavě si uváží bílé šátky po způsobu turbanu. Šátky nemusí být zrovna moc bílé. Vojáci na každém nádraží vystoupí a budou chodit po peroně a mluvit budou hlasitě senegalsky.´Důstojník hlásil, že nemá vojáků, kteří umějí senegalsky. Řekl jsem mu: To nevadí. Budou něco brebentit a v každé větě bude srozumitelné jen slovo ´Senegal´. Počítal jsem s tím, že maďarští špioni se toho slůvka chytí. Věděl jsem, že každý špion přehání, aby dostal větší odměnu. Když uvidí sto ´Senegalců´, bude hlásit, že jich bylo tisíc, a když bolševici mají jen na třech nádražích vyzvědače, dovědí se v Pešti už o třech tisících." Vojenská lesť Šnejdárkovi vyšla a už o 48 hodín v Pešti vedeli, že na Slovensko údajne prišli cez Rumunsko dva pluky Senegalcov. Povesť o Senegalcoch sa šírila d´alej a ked´ Šnejdárkovci obkľúčili pri Hrone oddiel boľševikov, vrhali sa do vody aj neplavci. Šnejdárek to zase opísal slovami: "Vytahali jsme je ven a já jsem jim řekl: ´Proč to děláte? Můžete být přece rádi, že se dostanete do zajetí pořádné armády.´Nato mi řekli: ´Bojíme se. protože velitelem Čechů je Negr, lidožrout.´"
Šnejdárek pôsobil potom v roku 1919 aj ako posádkový veliteľ Prahy a od roku 1921 na významných veľiteľských miestach na Slovensku, v Olomouci a zase na Slovensku - v Košiciach aj Bratislave, kde v roku 1933 ako prvý začal budovať pohraničné opevnenia proti Maďarom v Petržalke. V roku 1925 mu ako veliteľovi košickej divízie priviezol osobne maršál Pétain komandérsky kríž Čestnej légie. O Šnejdárkovej osobnosti svedčí aj jeho veľká obľuba nielen medzi Čechmi a Slovákmi, ale aj u Maďarov a Nemcov. On to oôvodňoval tým, že "...zacházím - pokud to moje pravomoc dovoluje - s menšinami tak, aby se u nás cítily přinejmenším tak spokojeně, jako jejich soukmenovci za hranicemi. Jelikož jsme držiteli moci, můžeme si podle mého názoru dovil býti velkorysí a elegantní..." Šnejdárek svoju kariéru uzavrel v Bratislave ako zemský vojenský veliteľ a dosiahol najvyššiu hodnosť armádneho generála. Dňom 1. júla 1935 bol daný do výslužby.
Po rozpade Československa odišiel Šnejdárek do emigrácie, v ktorej sa dožil konca vojny v Európe, ale bezprostredne po ukončení bojových operácií zomiera. Bol nositeľom vysokých československých, francúzskych, britských, talianskych a ďalších vyznamenaní a aj najvyššieho stupňa rady Čestnej légie - komander. Ministerka obrany Českej republiky udelila Šnejdárkovi v roku 2008 in memoriam Kříž obrany státu
Šnejdárkove zásluhy o Československo sú neoceniteľné. Bol a navždy zostane žiarivým príkladom vlastenca a vojaka, skvelého veliteľa a schopného vojvodcu: "Jsem rváč a voják a miluji boj. Čtyři roky kadetky. Dobré. Šestnáct let Afriky. Krásné. Čtyři roky světová. Samozřejmé. Nejkrásnější: bránit v čele armády svou vlast. Se zbraní v ruce přivtělit republice, nač měla právo. Jsem rváč a voják. Kdybych se znovu narodil: zase Legie."
Zdroje: Josef Šnejdárek: Pochoduj nebo zemři! Most: Elka Press 1994
Ing. Štefan Hvojník: http://www.wittmannholding.sk/fam_josef.html
Text: Feďo Vrábel
Pamětní deska a hrob v obci Napajedla, okres Zlín - ZDE
Pamětní deska v obci Zvolen, Slovensko - ZDE