SPOLEK PRO VPM - archivní verze - nový web je vets.cz

O neutěšeném stavu vojenského  hřbitova Olomouc – Černovír jsem četl už před lety. Když se před nedávnem na našich stránkách objevila informace, že lidé (kešeři) kolem Geocachingu chtějí na místě uspořádat event (setkání) pod názvem „Čest jejich památce – úklid vojenského hřbitova“ za účelem alespoň částečně upravit a uklidit zanedbaný hřbitov, neváhal jsem a na event se přihlásil.
Minulý týden jsem sháněl podrobnější informace a kontaktoval známé, abych zjistil kdo z nich tam také pojede.
Konečně nastala sobota 13. září a já po páté hodině ranní vyrazil na vlak. Cesta do Přerova proběhla v pohodě, ale situace na přerovském nádraží dávala tušit, že se něco děje. V důsledku srážky dvou nákladních vlaků u Mohelnice, byla trať na Českou Třebovou neprůjezdná. Vlaky měly 30, 40, ale i 150 minut zpoždění na !!!odjezdu!!! a toto zpoždění se neustále zvyšovalo. Nádraží proto bylo plné nervózních lidí, mezi kterými se mě naštěstí podařilo najít známého, Radima, který je správcem databáze legionářů Památníku čs. legií Čestná vzpomínka.
Zpoždění se stále stupňovalo a s ním i nervozita lidí a tak už jsme začali pomalu hledat náhradní způsob dopravy. Po půlhodině se přece jen podařilo vypravit z Přerova do Olomouce jeden vlak, který nahrazoval pět (5!!!) osobních vlaků, expresů a rychlíků, které měly v uplynulých hodinách  směrem na Olomouc jet.
Situaci ve vlaku, který byl našlapaný opravdu do posledního místečka netřeba popisovat. Naštěstí je to do Olomouce jen okolo 20 minut.
On nádraží jsme s Radimem bez problémů přijeli na přestupní stanici a po drobných potížích nakonec i ke hřbitovu v Černovíru. Už z dálky bylo vidět na dvě desítky aut kešerů.
Na hřbitově samotném pak panoval čilý ruch, ze všech stran se ozýval zvuk sekaček a křovinořezů, na ploše byly dvě desítky lidí, kteří vyhrabávali starou trávu, mezi tím vším kmitala desítka lidi s kolečky, kterými odváželi shrabanou trávu na obrovské hromady a do přistavených kontejnerů. Celé to hemžení zahalovala obrovská mračna kouře.
Po krátké domluvě s organizátory jsme se s Radimem vrhli na likvidaci náletových keřů po obvodu hřbitova. Po dvou hodinách byly keře z větší části odstraněny a já se začal dívat po kolegovy ze Spolku, který měl být také na místě.
Nakonec jsem po telefonu Romana Ujfalušiho našel (bylo to těžké, celou dobu se schovával s motorovou pilou kdesi v korunách stromů a předstíral činnost J , ale odhalili jeho nekalé úmysly a musel na zem), se známým právě zvedali povalený pomník. Společnými silami se nám podařilo najít, očisti a znovu vztyčit ještě několik dalších pomníků.
Poté jsme se vrhli na betonové patky, které dřív nesly litinové kříže a označovali jednotlivé hroby. Patky jsme vyrovnali na chodník, aby s nimi mohlo být lépe manipulováno, při dalších úpravách hřbitova.
Po patnácté hodině už rychle docházely síly, naštěstí bylo vše podstatné uděláno. Většina kešerů se rozjela k domovům, odpočatý J Roman se ještě snažil v jiné části hřbitova zvedat další náhrobky, ale ostatní už takový zápal pro věc neměli a tak toho musel taky nechat. Vrhl se tedy na dokumentaci zdejších VPM.
U centrální kaple se mezi shromáždili přeživší. Všichni se shodli, že to bylo zajímavé a hlavně užitečné setkání a komunita kešerů bude podobné akce pořádat a podporovat i v budoucnu.
Při té příležitosti jsme prezentovali činnost našeho spolku, rozdali informační letáky a přislíbili účast na dalších podobných akcích a pomoc při jejich medializaci.
Okolo šestnácté hodiny přijel správce olomouckých hřbitovů pro zapůjčené nářadí. Několikrát vyslovil dík za odvedenou práci a přesvědčení, že spolupráce nekončí. Všechny také šokoval přístupem památkářů, kteří se o akci doslechli a možná z nepochopení co se vlastně bude dít vyhrožovali až dvou milionovou pokutou za ničení kulturní památky (jak příhodné, na místě se byli podívat teprve večer před konáním eventu a zjistili v jak neutěšeném stavu hřbitov je).
Následně jsme se přesunuli na pokec a večeři do jedné z olomouckých restaurací. Eventu se účastnilo dle organizátorů 78 lidí, kteří se větší či menší J měrou zapojili do úklidu hřbitova a organizace. Všem zúčastněným organizátoři poděkovali. Následovala volná diskuze, výměna geokointů, kontaktů a zkušeností.
Poté co ke svým ratolestem odjel Roman. Vydal jsem se domů i já s Radimem. Cestou na nádraží jsme navštívili Mauzoleum, kde jsou uloženy ostatky Jugoslávců, obětí první světové války.
Cesta zpět byla ještě dobrodružnější než ta ranní , ale podařilo se mě přece jen domů ještě před půlnocí dostat.
Celou akci hodnotím jako velmi vydařenou a věřím, že nezůstane jen u slov a podobné akce, nejen v Olomouci se budou opakovat.

PT