SPOLEK PRO VPM - archivní verze - nový web je vets.cz

Na první stránce je letecký obrázek současného Cikháje. Na této stránce obrázek části obce z 30 tých let minulého století. Více jak 630 let oplývá obec velkým množstvím zkušeností. Po kopcích, loukách a pastvinách, mezi pramínky vod a mezi toky potůčků, v lesích a houštinách, po hrbolatých cestách a pěšinkách tu za tichým štěstím, za svou láskou kráčely generace za generacemi. Umem a tvrdou prací tu lidé přeměňovali své ideály v život. Po staletí získávali ornou půdu. Lesní mýtiny čistili, převraceli, orali, kypřili, hnojili, aby vypěstovali užitečné plodiny. Další pracovali v lese. Přírodu přizpůsobovali svému životu. V základech každého domku, každé stavby, Památníku, je zosobněna síla ducha, přesvědčení, poctivá a obětavá práce, ale i boj, odvaha, statečnost.

Text, který právě pročítáte naznačuje a připomíná některé aktivity občanů Cikháje ve 2. světové válce. Mapka ukazuje rozsáhlost katastru i velké porosty lesů, které dávaly možnost pro ustavení základen partyzánům. Obec čítala kolem 150 obyvatel a katastr obce měl a má 2 146 ha. Je jedním z největších v okrese.
Společenský vývoj v dalším tisíciletí je věcí mladé generace, která nemusí znát to, co se ve 2. světové válce odehrávalo a proč.

Mnohé události tohoto období zná jen z knih anebo vůbec. O mnohém byla a je vedena rozporuplná diskuse, mnohé se nepřipomínalo a nedoceňovalo, v zájmu některých mocenských sil i zkreslovalo. Dokumentovaly to i zkušenosti obce. Proto jsem, z vyprávění občanů napsal a vydal v roce 2004 malou knihu „Cikháj ve 2. světové válce a problémy po jejím skončení“ jako základ k dalšímu studiu a k soustřeďování dosud neznámých poznatků. Okresní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu zpracoval videofilm pod názvem Cikháj. Dokumentuje události v obci ve 2. světové válce.

Nemám jiné přání než aby úsilí mladé generace o životní a společenský rozmach bylo provázeno zkušenostmi domova, znalostmi i z tak malé obce jako je Cikháj. Odboj místních občanů proti fašismu, za osvobození vlasti, byl konkrétní, jasný.
Obsah brožury vychází z některých dokumentů a z vyprávění občanů. Při rozhovorech občané připomínali hodnoty pro něž žili, pracovali, milovali a strádali. Nejkrásnější okamžiky života prožívali na Cikháji. Zde poznávali rozporuplný svět, v něž rozhodující roli k naplnění štěstí, svobody a lidských ideálů, mělo vzdělání, práce i boj. Občané Cikháje byli stateční, odvážní!



Publikaci v roce 2006 napsal a vydal Dr. Rudolf Hegenbart jako součást studijního podkladu „Cikháj ve 2. světové válce…“ vydaného v roce 2004. Cílem je připomenout, i s dosud nezveřejněným textem a fotografiemi, významné období historie v Cikháji. Tento dodatek rovněž slouží ke studijním účelům




V životě občanů Cikháj nastala v létě a na podzim roku 1944.nová etapa. Od vedoucích činitelů žďárského centra odbojové činnosti proti německé okupaci, v čele s Jaroslavem Aubrechtem /jeho otec František Oubrecht byl spolu dalšími vedoucími činiteli Města Žďáru zatčen gestapem v zimě roku 1941), obdrželi dva úkoly:
1) pomoci francouzským, polským, ruským a jugoslávským občanům, kteří utekli z německého zajetí. Určitý čas měli pobývat v obci, léčit se
2) vytvořit podmínky ke spolupráci se sovětskými a českými parašutisty, zapojit občany do odbojové činnosti. Činnost partyzánů měla být součástí boje Rudé armády proti Němcům jako činnost cílevědomá. Partyzánský odboj řízený z Kyjeva byl v cikhajské oblasti, stejně jako jinde, zosobněním příkazu sovětského vedení číslo 189 z listopadu 1942. Nesl název: „O úkolech partyzánského hnutí.“ Partyzánská činnost měla plnit funkci zpravodajskou i bojovou. Měla informovat sovětskou armádu o počtu německých vojsk na území, o síle a počtu zbraní, o činnosti četnictva i německých komand, o aktivitách českých konfidentů, o vztahu českých občanů k Němcům, narušovat chod protektorátních orgánů, podílet se na diverzních akcích.

Na oba složité a náročné úkoly bylo třeba občany připravit. Úkolů se ujali členové protinacistické organizace, lesní dělník František Bukáček, Josef Roučka, František Šebek, Josef Vajs, hajní Adolf Haman a Karel Jaitner, řídící učitel Oldřich Bartoš. Ten do obecní kroniky mimo jiné napsal: „…Kulturní činnost v době temna byla velmi slabá, protože německé úřady kladly překážky k hraní divadelních her, přednášek, zakazovaly shromažďování občanstva…Rovněž z obecní knihovny z německého popudu byly vyřazovány knihy našich nejlepších spisovatelů /Rais, Jirásek) i ruská literatura nebyla trpěna. Cpali nám do knihovny fašistický brak, který téměř nikdo nečetl. Přesto náš lid tajně se často scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách odposlouchával zakázaný rozhlas z Londýna a Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy a svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivý vítězný postup fašistických vojsk tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: „Když mně bylo nejhůře, napadá mně vzdor a myslím si: Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se!“ Občané se nepoddali! Dle svých možností a schopností přispívali ke svému osvobození. Hajní přešli k partyzánům, ostatní partyzánům pomáhali.

„Velitel brigády M. J. Hus major Fomin“, píše Miroslav Pich Tůma v knize „Útěk a návrat“ „unesl k nám zatčením ohroženého člena ilegální protinacistické organizace hajného Hamana z Cikháje…“

Občanka Cikháje Anna Bílá řekla: „U nás se scházely ženský na necování. Povídalo se a zpívalo. S ženskýma přicházeli chlapi. Ty většinou vyprávěli o válce, kdy, kde a jak skončí. Na zemi měli rozloženou mapu a na ni ukazovali jak Němci a kudy ustupují.

Mnohokrát tak schůzovali. Jezdil sem za nimi Jaroslav Oubrecht ze Žďáru. Společně hodnotili situaci a připravovali se na poválečné období…Jindy se schůzovalo u Bukáčků, Roučků, Blažíčků, Šebků, Vajsů…“

Občanka Cikháje Božena Šebková mj. řekla: „ Ve válce se chlapi scházeli ve chlévě u Chaloupků. Chodil tam Pepek Roučků, Blažíček, Chaloupka, můj manžel Josef a jeho bratr František. Přijížděl sem Oubrecht ze Žďáru a další. Hodnotili situaci na frontě i u nás doma. Scházeli jsme se i u Blažíčků. Uprostřed stolu svítila petrolejová lampa a my ženy seděly okolo, necovaly. Někdy jsme poslouchaly chlapy. Ti měli starou mapu a seděli na stoličkách u kamen. Rozložili ji na zem a doprostřed dali lucernu. Do mapy napichovali špendlíčky. Vyznačovali jak Němci na frontě ustupují…“
Zmíněné faktory, domácí prožitky, vnášely do vědomí občanů odvahu, sjednocovaly, pomáhaly k aktivitě proti fašistickým Němcům.


Občan Cikháje Adolf Roučka řekl: „Bartoš (řídící učitel) byl prvním v Cikháji, který ve dřevníku schovával francouzské zajatce. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička… U strýce Bukáčkovýho byli Jugoslávci, Poláci, Rusové. Pamatuji se jak měli hrozně omrzlé nohy. U Bukáčků je ošetřovali, spali u nich a pak je vezli do Škrdlovic a do bunkru pod Tisůvku..“ Za významný podíl na odboji v Cikháji byl zatčen, mučen a odsouzen k trestu smrti.

Občanka Cikháje Zdeňka Ptáčková řekla: „…Manžel mně kradl máslo, sádlo, chleba a někam to nosil. Potom převážel na trakaři a na sáňkách chlapy, kterým omrzly nohy. Vozil je do bunkrů pod Tisůvku a do Škrdlovic….“ Rudolf Ptáček byl zatčen gestapem a vězněn v Jihlavě.

Občané Cikháj pracovali na svém uvědomění. Osvojovali si faktory, které měly škodit německému týlu, přispívat k bojové a politické aktivitě, připravit v obci ozbrojené povstání. Drobnými akcemi zanášeli mezi členy protektorátního aparátu a mezi německé obyvatele nejistotu. Partyzánům poskytovali úkryt na půdách, ve stodolách, zajišťovali stravu, prali prádlo, zašívali oděv, budovali zemljanky. Velkou úlohu ve zpravodajské činnosti měl hajný Karel Jaitner. Z pověření partyzánského vedení navázal kontakty s protektorátním policejním velením v Novém Městě na Moravě Předpokládá se, že sehrál velkou roli v záchraně obce Cikháj dne 1. května 1945. Obec byla totálně obsazena německými vojsky a hrozilo její vypálení. Díky jemu odešli partyzáni v předstihu z Cikháje.


Prvními, kteří v předstihu dorazili do obce, byli rozvědčíci zpravodajsko-diverzního oddílu Zarevo, posléze členové štábu partyzánské brigády M. J. Hus, dále členové oddílu Vpřed, Kirov, Jan Kozina.

Občanka Cikháje Marie Beránková ve svých vzpomínkách mj. napsala: „Pracovala jsem jako dělnice v lese. Náš domek byl u lesa, vzdálen od vesnice asi 1 kilometrů. V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu majora Faustova Zarevo, později z brigády M. J. Hus, majora Fomina. Poskytli jsme jim ubytování, stravu, praní prádla. Můj otec a já jsme byli pověřeni podáváním zpráv o pohybu Jagdkomanda a německého personálu ve zdejšími lesním revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka. Dne 4. ledna 1945 obstoupilo náš domek a obec asi 300 německých vojáků, kteří zatkli mého otce a mě, vyhnali matku s dětmi z domku a domek i s příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy, kde jsem byla při výsleších týraná, abych prozradila místní občany, kdo spolupracuje s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila a nepřiznala spolupráci s partyzány. Byla jsem odsouzena na dva roky vězení. Domů jsem se vrátila koncem května 1945…“

V knize „Útěk na návrat“ náčelník štábu brigády M. J. Hus Miroslav Pich „Tůma“ mj. píše: „…Přes den jsme přespávali u Josefa Vajse v Cikháji. Čtvrtého ledna 1945 hospodyně vyprala všem partyzánům prádlo a k polednímu, když již se celá skupina probudila, zjistily stráže pohyb nepřátelských rojnic ve směru k Vajsovu domu. Okamžitě vyhlásili poplach, partyzáni chytili vyprané svršky do ruky nebo je mokré navlékli na sebe a utíkali kvapem do lesa….Když nacisté v domě nikoho nezastihli, zapálili domek…“

Občanka Cikháje Věra Moravcová mj. řekla: „…Po druhé když do obce přijeli Němci, tak jsem s maminkou u Vajsů drala peří. V poledne maminka řekla, že půjdeme domů. Jak jsme vyšli ze dveří okamžitě k nám k nám přistoupili Němci a nechtěli nás pustit. Tloukli do dveří a zabraňovali našemu odchodu. Potom Němci přivedli starostu obce Litochleba. Ten je přemluvil, že nejsme od Vajsů, aby nás nechali. Za další okamžik řekli, že chalupa bude vypálená. Nechtěli dovolit, aby si něco z chalupy vynesli. Starosta opakovaně žádal a prosil, aby tak nečinili a věci jim nechali vynést. Chalupa byla v plamenech a my prožívali velkou bolest. Starého Vajse a paní Beránkovou gestapo odvezlo.“

Občanka Cikháje Božena Bukáčková mj. řekla: „…Viděla jsem jak starýho Vajse a Beránkovou vedli Němci odpoledne k silnici a odváželi je pryč. Vzpomínám i jak zavřeli Karlu Jaitnerovou. Všichni jsme ji litovali. Oni by ji Němci určitě popravili…“