Zahraniční služební cesta do Afhánistánu
Zdravím všechny bojovníky. Ne každý v misích bojuje a já jsem jedním z těch, kteří dělají svou práci technika - systémového inženýra. Vrátil jsem se z Afghánistánu. Bohužel ne z mise, ale z dvouměsíční zahraniční služební cesty.
Spolu se šesti dalšími kolegy jsme tam byli vysláni v rámci, samozřejmě nepřipravené a špatně koordinované, hurá akce vystavět komunikační a informační infrastrukturu pro český kontingent. Jako první češi na základně jsme zprvu působili dost exoticky a nejvíc jsme američany vyvedli z míry, když zjistili že důstojníci za pětadvacetistupňových mrazů v noci sbíječkou rozbíjejí makadamovou cestu pro uložení kabelů. Prostě nás k tomu nutila stavovská čest a zvyk českého vojáka uplést z hovna bič. A také to, že jsme se zdokonalili v angličtině. Velice rychle jsme totiž pochopili, že výraz "No problem" - oblíbené rčení amerického správce základny - je třeba z americké angličtiny přeložit jako "Seru na vás". Úkol jsme splnili a vrátili se domů, abysme se dva měsíce nato dozvěděli, že v jiné části Afghánistánu zase někdo něco při výstavbě základny zazdil, spojař/informatik sloužící v misi něco svými silami nezvládne a tak musíme opět vyrazit na zahraniční služební cestu. Okamžitě a střelhbitě, nejlépe včera.
Proč zdůrazňuji termín Zahraniční služební cesta? Aby si účastníci misí uvědomili, že v okamžiku, kdy oni z jakýchkoli důvodů něco sami nezvládnou.
Vyráží do týchž oblastí po celém světě jim na pomoc skupina specialistů. Vyráží beze zbraně (zařídit vojenský pohřeb je jednodušší než nám dát zbraně), a hlavně, díky rozhodnutí naší milé paní ministryně, bez příplatků. Tedy ne tak docela. Naposledy jsme dostali celých 16 dolarů na den jako kapesné!
Tedy shrnu-li to. Za "hovno hrušek" odletět např. do Afghánistánu, týden bivakovat ve stanu pro 200 lidí na letišti a čekat na přepravu na základnu, na základně odvést svou práci (buď v 25ti stupňových mrazech, nebo 40ti stupňových vedrech), následně být ze základny vykopnut opět na letiště a zde zase zhruba týdenní bivak, v lepším případě ve stanu pro 100 lidí.
Rozhodně nemluvím jen za sebe, když tvrdím, že sloužím v armádě, v mém případě spíš pracuji, pro peníze. A vůbec se za to, že peníze potřebuji, nestydím. Musím splácet hypotéku, živit rodinu... . A tak nějak nechápu, jaký je rozdíl mezi námi, kteří odvádějí svou práci ve stejném místě jako "misaři" a nimi. Myslím že se nám nemůže nikdo divit, že na další nabídky podobných cest za stávajících podmínek máme sto chutí odpovědět slovy klasika: " TEDY CHTĚL BYCH JENOM ŘÍCT, JESTLI JEŠTĚ NĚKDY BUDE PŘÍLEŽITOST, A JÁ BUDU POŽÁDÁN, TAK SE VÁM NA TO VY...."