SPOLEK PRO VPM - archivní verze - nový web je vets.cz

* 4. 12. 1896 v Bořeňovicích
+ 22. 2. 1976 v Městci Králové

„Byl to tulák a dobrodruh. Vysoký, silný blonďák se spoustou vlasů. Táta o něm říkal, že to byl “tygr”. Na začátku 1. sv. války mu bylo asi 18 roků, když jel, jak byla povinnost, s koňmi, s tak zv. “trénem” pro vojenské účely. Domů se ale nevrátil, dal se dobrovolně na vojnu, a to bylo, prosím, ve válce. Někde v Haliči ho Rusové zajali a dostal se prý až na Sibiř. Byl pak snad v našich legiích. Pak se prý dostal do Turecka na Balkán, Srbska, Maďarska a když se utvořila ČS. republika, zůstal na Podkarpatské Rusi. Oženil se s jakousi Rusínko-maďarkou a byl u dráhy v drážním domku na trati Kostrina - Velký Bereznyj. Tam se měl moc dobře. Jako Čech měl slušný stálý plat a v tom chudém kraji znamenal pána. Měl prý i truhlářskou dílnu, kde dělal ze záliby pro Rusíny nábytek a oni mu nosili, co měli. Václav tam byl oblíben, nikoho se nebál a měl respekt i mezi pytláky a pašeráky. Můj táta (pozn: jeho bratr Antonín Holík) tam u něj nějaký čas byl a tak vše vím od něho. Jednou, když byl u nás v Petroupimi, vypravoval tuto historku. Na Podkarpatské Rusi se věřilo v čarodějnice. Jednou se prý pohádal s manželkou a vyhodil jí z dílny s tím, aby se k němu již nikdy nevracela. Řekla mu “ty mě ještě rád zavoláš zpátky”. Za krátký čas začal pociťovat bolesti a píchání po těle, které nikdy neměl. Když se to stupňovalo a začal viditelně chřadnout, tak jí zavolal zpátky domů a brzy na to ho bolesti přestaly. Když prý jednou přehraboval v kůlně, našel prý zahrabanou svoji košili a v ní zapíchané špendlíky v těch místech, kde pociťoval píchání.
Když v roce 1938 zabírali Podkarpatskou Rus Maďaři, odstěhoval se do Čech, též ke Kolínu, a to do Cerhenic (pozn: ve Velimi, v Cerhenicích bydlel jeho bratr Josef Holík) . Co tam dělal, nevím, ale pak se odstěhoval do Poděbrad, kde žil již jako vdovec a měl hezky zařízený byt na náměstí. Poslední dobou byl zaměstnán v zelenině a když byl jeho bratr Jarda v Poděbradech, říkal, že ho obdivuje, jak ještě v 80-ti létech jezdí s rudlem a hází těžké bedny se zeleninou jako nic. Václav jezdíval též na návštěvy do Rožďalovic k mému otci (pozn: ke svému bratru Antonínu Holíkovi). Někdy mu pomáhal v práci a prý to jen lítalo. Ale povahu měl divnou. Ženy, u kterých táta hospodařil, chystaly oběd a Václav nikde. Prostě se sebral a odešel. Zemřel v Poděbradech a musel tam být známý.

Já jsem jednou byl v Poděbradech a na náměstí se u jednoho staršího pána na Václava zeptal. Řekl: jó toho znám, takový starý pán - vazba, chodil sem do hospody. Já jsem ho viděl naposledy při pohřbu jeho bratra Jardy v Praze u sv. Ludmily na Náměstí Míru. Sešlo se příbuzenstvo a též jeho bratr Jan. Když bylo po pohřbu, Václav seděl v autě a my jsme stáli se strýčkem Jendou, který byl hajný, velmi milý člověk a snad jediný z Holíků mírné povahy. Václav ho prý kdysi zle pomluvil, a tak spolu nemluvili. Přišla Jardova žena, že prý by s ním chtěl Václav, který seděl v autě, mluvit. Asi se chtěl smířit. Jenda řekl: tak ať přijde ke mně, já za ním nepůjdu. Václav nešel, a tak spolu již nikdy nemluvili. Takové to byly hlavy paličaté. Jinak byl Václav šikovný, uměl se postavit ke každé práci.“

.....z Pamětí Jana Holíka *1924 (Václavova synovce)

Pokud by měl někdo o Václavu Holíkovi další informace, ať se ozve na e-mailovou adresu: rodholiku@seznam.cz

zpracoval Jan Holík