Antonín Šíma
Antonín Šíma
narozen : 27.12.1884 v Týřovicích, okr.Křivoklát
úmrtí : 19.11.1976 Kolín
od 28.7.1914 vojákem RU armády 11.pěší pluk hodnost desátník
zajat 19.8.1914 u města Cer, Srbsko.
žádost ke vstupu do legií dne: 18.2.1918
přijat do legie dne :19.3.1918 k čs.legii ve Francii k 21.střel.pluku hodnost vojín
ukončení služby v legii 5.5.1919 u 21.stř.pluku v hodnosti desátníka
Osobní vzpomínka na 1.SVV
Vypovězením války v r,1914, kdy mě bylo 30 let, jsem byl poslán na srbskou frontu. Ještě téhož roku jsem byl raněn šrapnelem do zad na bojišti u Céru , poblíž soutoku Driny se Sávou. Zde jsem byl Srby zajat a odvezen do Skopje. V Srbsku bylo na počátku války zajato 25.000 Čechů. O našem národě bylo na počátku se tam hrozně málo vědělo , jen že má zlatou Pragu, kde žije slovanský národ , který s nimi cítí všechny jejich útrapy, ale Srbové to nevěděli.
Pohlíželo se na nás zprvu jako na Austrijce a jako s takovými se s námi zacházelo. neznalo se nijakého rozdílu. když naši vysvětlovali že jsou též Slované , říkali , proč jdete proti nám a proč střílíte proti nám. a zvláště když přišli kruté chvíle na národ srbský , kdy museli prchati před Rakušany , tu cítili jsme roztrpčení vůči nám dvojnásob. avšak my jsme prožívali duševní útrapy, neboť jsme viděli, že jedna větev národa slovanského má být odňata a vítězství Rakouska , že bude dokonalé.Avšak štěstí opět usmálo se na nebohé Srby a oni odrazili útok vetřelce. A tak v té době přišlo hodně zajatců do Srbska z nichž většina byla Čechů. Nemohli jsme zprvu nic dělat přímo proti Rakousku , neboť nebyla organizace mezi Čechy a vláda srbská neměla porozumění pro naše snahy. Avšak když jsme nemohli jeti na frontu, hleděli jsme býti užiteční srbskému národu. Všichni jsme vykonávali svědomitě práce nám uložené a tím jsme si získávali větší vážnosti a všeobecného povšimnutí. Brzy jsme byli bráni do kanceláří k ministerstvu a do státních závodů, kde se všichni osvědčili jako nejlepší síly. Všude jsme byli ve vážnosti a neví se, jaké poměry by zavládly na různých komandech nebýt Čechů. Zastávali jsme místa, která opustili Srbové, aby šli na frontu hájit svou domovinu. Avšak přišla strašná chvíle na národ srbský. Nový nepřítel vyvstal, a byl to krevní bratr Bulhar, který ho zákeřně napadl. Nastal ústup srbských vojsk, ale i my jsme byli nuceni s nimi ustupovat. Za chmurného deštivého dne 19. října 1915 jsme odešli ze Skopje a netušili jsme, jaké hrozné utrpení nás čeká. Minuli jsme Tetovo, kde byly bouře, Hostivař, Vavrovy Hory, Strugu, a Ochridu, ležící při jezeře. Měli jsme jíti přes Bitol do Řecka a odtud do Itálie. Avšak Bulhaři přeřízli toto spojení, a my se museli odebrati zpět a nastoupiti cestu do Drači, přístavního města, kde jsme měli být naloženi a převezeni do Itálie. Od této chvíle nastává křížová cesta.
Nedostáváme ničeho. Každý kdo má peníze, živí se na vlastní útraty a kdo je nemá, prodává vše, co sed á. Na této cestě přicházíme do Elbasanu, sídla Vidova. Je to město velice krásné v háji oliv a plné pomerančových zahrad. Avšak ani Drač neměla bát naší konečnou cestou. Právě při příchodu do tohoto přístavu strhla se námořní bitva mezi rakouským a italským loďstvem a zde lodě, které nás měly převážet do Itálie, byly potopeny. Jakoby se peklo proti nám spiklo. Neštěstí nás provázelo na každém kroku. Byl dán rozkaz k odchodu do Valony a od té doby nastala křížová cesta plná hrůz a běsů. Bylo třeba přejít tři řeky a před každou čekat několik dní na přívoz. Cesty mezi řekami byly samé močály, takže jsme se brodili po pás ve vodě a po kolena v blátě. Nikde nebylo co ke koupi ani k ukradení. Jedině chcíplý kůň nebo osel, tráva a kořínky. To byla naše potrava. A byly případy, že z hladu jedlo se i maso svých zemřelých druhů. Mrtvoly nám ukazovaly cestu. Tam za třetí vodou leželo asi sto mrtvol nepohřbených. Byly to mrtvoly v nejhroznějším stavu. Já jsem byl z těch šťastnějších právě na Štědrý den, co jsem byl převezen přes třetí řeku a předán Italům. Tehdy jsem považoval tento den za jeden z nejšťastnějších v mém životě. Když jsem obdržel od Italů polévku, kousek masa a cviboch, tu jsem myslel, že jsou to svatební hody. A ten den slavil jsem pod klenbou toho velikého vesmíru na svahu Štědrý večer vzpomínaje na tu Českou drahou zem a na drahé známé. Jak klidně jsem usínal poprvé po dlouhém utrpení. Druhý den jsme nastoupili v přístavu Valona na loď „Indiana“. Cesta na lodi byla dlouhá, až konečně na Silvestra jsem se dostali na ostrov Azinar. Ani zde nás neopustila smrt, která nám byla stále v patách.
Zde se ukázaly následky strádání po Albánii, právem nazvané „Kalvárie světové války“. Cholera se usadila v našich řadách. Zpočátku v táboře zemřelo 4000 a později na jiném místě, kam nás jako zdravé přeložili, 1400. Pobyt na Azinaře znamenal umrtvení našeho duševního života. Neměli jsme spojení se světem a žádné zprávy nezalétly na tak opuštěné místo. Avšak zotavili jsme se po 6ti měsících k úplně novému životu. Začátkem července nám bylo sděleno, že pojedeme do Francie. Jak jsme byli šťastní, že uzříme tu zem, o níž jsme slýchali tak pohádkové historky. Konečně nás loď „Séna“ dovezla na francouzské pobřeží do přístavu Toulán, a odtud nás vlak dopravil do Trompelupského přístavu.
Teprve zde jsme se mohli věnovat naší dávné idei, naší dávné myšlence pracovat pro blaho a osvobození naši drahé vlasti. První veřejná propagační práce počala 6. července 1917, kdy jsme uspořádali přednášku na Husovu oslavu.
Přednášce byli přítomni všichni Češi, kterých bylo 80. Od té doby pořádali jsem pravidelné přednášky a konali sbírky ve prospěch naší akce. Poučovali jsme méně uvědomělé. Ovšem našli se lidé, kteří se proti nám postavili. Viděli jsme stále jen tu naši krásnou vlast, maličkou jako kapka v moři. Nechtěli jsme ji nechat zaniknout v zapomenutí a nechat ji zašlapat do bláta. Vždyť tolik bouří přeneslo se nad naší drahou zemi. Jak dychtivě jsme očekávali časopis „Československá samostatnost“, který vycházel v Paříži. Ten nám dodával odvahu a sílu k naší další práci. Když byla povolena česká armáda, hlásilo se nás do ní z 80ti Čechů na první výzvu 52. Nedovedl jsem si představit oji radost nad tímto výsledkem. V té době byly špatné vyhlídky na vítězství Dohody. Rusko bylo rozvrácené, v Itálii vítězily rakouské armády a ve Francii byli Němci hluboko uvnitř země. Jako děti jsme se těšili, až se oblékneme do šatů českého revolučního vojáka. Brzy nastala ta chvíle, kdy nás vlak unášel do Cognacu, kde se formovala naše armáda. De 18. 11. 1917 jsem dostal hodnost desátníka 21. pluku francouzské legie. Potom nastal odjezd na frontu přes Remeš a odtud auty k Terčinu a Vouzier ležící při řece Aisne, kde se strhly 19. -25. 10. 1918 velké boje. Po skončení války jsme se z fronty vrátili do Darney. Já ještě s dvěma kamarády jel do Paříže a přes Itálii – Padovu do Čech.