ZE VZPOMÍNEK HAJNÉHO

Online:	207
Celkem:	5847941
Měsíc:	69004
Den:	6430

23. 4. 2017

ZE VZPOMÍNEK HAJNÉHO,

BÝVALÉHO PARTYZÁNA

ADOLFA HAMANA Z CIKHÁJE

Z těžce čitelných písemností a z jeho vyprávění

připravil, upravil

v roce 2017

zeť

Rudolf Hegenbart

Zastavení 1.

Jednoho listopadového dne roku 1944 jsem šel s kolegou hajným Karlem Jaitnerem z lesa domů. Před domkem Ptáčkovým stálo auto. Došli jsme blíže a zjistili, že je to gestapo, zatýkalo. Prolétlo mně hlavou: „někdo nás zradil!“

V autě už seděl jeden z bratrů Ptáčkových, Rudolf. Byl zatčen. Pomáhal partyzánům. Vozil raněné do skrýše pod Tisůvkou a ke známým, pytlačil a připravoval maso pro partyzány, zásoboval je vlastními produkty, sádlem, mlékem, máslem, chlebem, sloužil jako doprovod partyzánů na místa, která potřebovali navštívit. Zpozorněli jsme, podívali se po sobě, ale mlčeli. Rudolf z okénka auta stačil prohodit: „Já za nic nemohu“.

Jeden z gestapáků začal na mě křičet, co mám s ním společného. Odpověděl jsem, že vůbec nic, je to náš drvař, pracuje v lese. Pustil nás domů. Asi po šedesáti krocích jsme viděli jak další gestapáci vedou z mého domku Adolfa Ptáčka, bratra Rudolfa. Byli jsme všichni spřízněni, rodina. Utekl z nucených prací v německé říši, u nás také pomáhal partyzánům a většinou se u nás skrýval. Abychom se s nimi nesetkali schovali jsme se za stodoly. Až přešli kráčeli jsme rychle domů. Po příchodu domů jsem se ptal starého otce zda se gestapo neptalo po mně. Bylo řečeno, že ne. Oddychl jsem si.

Když jsem svlékal kabát a podíval se z okna kuchyně, viděl jsem jak gestapáci jdou znovu k nám. Nevěděl jsem rychle, co dělat. Zda vzít pušku a zastřelit je anebo nechat všemu volný průběh a čekat, co bude dál. Zvítězil rozum, druhá varianta. Byl jsem ženatý, měli jsme dvě malé dcerky. Jedné 4, druhé 2 roky. Určitě by nás všechny zavraždili. Čekal jsem, co bude dál.

Dva gestapáci vstoupili do kuchyně bez pozdravu. Jeden z nich začal křičet: „Jste Haman?“ Odpověděl jsem, že ano. Tak oni hned: „Ruce vzhůru!“ a prošacovali mě. Odebrali mně loveckou pušku, která visela na zdi. Vyvedli mě z kuchyně ven. Vedli mě za stodolu a začali vyslýchat. Chtěli vědět jak je to s partyzány, co s nimi chodil Ptáček v Herálci a přivedl je ke mně. Odpověděl jsem, že Ptáček žádné partyzány k nám nepřivedl a že se s ním vůbec nesejdu. Ráno brzy odejdu z domu do služby a večer se vracím. Ptáček ráno u nás ještě není a večer je už také pryč. A o partyzánech vůbec nic nevím. Odpověděli: „Když nechceš mluvit teď, tak budeš mluvit potom“!

Dali mně pokyn, abych šel s nimi. Dovedli mě k autu v němž už seděli oba bratři Ptáčkové. Byli zatčeni. Auto bylo plné. Gestapáci se po sobě podívali poodešli několik metrů od auta a radili se. Vrátili se a vzali mě stranou. Řekli: „Dobře si vše promysli, abys řekl pravdu o partyzánech. Do auta se už nevejdeš. „V pondělí se ale dostavíš do Jihlavy do centrály gestapa a tam si vyzvedneš svoji flintu. Máš možnost utéct, ale dobře víš, že jsi ženatý a co se stane s tvoji rodinou.“

Gestapáci odjeli a já spěchal domů. Byl jsem rád, že jsem se dostal z jejich blízkosti. V duchu jsem přemýšlel jak utéci a kam. Jak to udělat, aby netrpěla rodina? Záhy jsem se rozhodl. Musím utéct! Manželce jsem řekl, že se jdu podívat do rodiny dalších Hamanů. Byli jsme přátelé a pantáta nám koňmi pomáhal orat pole. My jsme jim pomáhali při sklizni úrody. Namítala, abych nikam nechodil, má o mě veliký strach. Odpověděl jsem, že se vrátím brzy.

Nepozorovaně jsem vzal svoje lyže a odjížděl na Novou Huť za nadlesním Karlem Němcem. Ten dlouhodobě pracoval pro štáb partyzánské brigády M. J. Hus. Po válce napsal jak jsem přijel zpocený, nervosní, těžce lapal dech. Bylo třeba se domluvit jak mám utéci z domu a současně rozhodnout, co udělat, aby netrpěla rodina. Domluvili jsme se.

V pondělí brzy ráno mě poveze koňský potah sedláka Hamana lesní cestou na Mokré k rannímu vlaku do Žďírce a do Jihlavy. Na kraji lesa na Mokré nás přepadnou partyzáni. Z pocený a unavený jsem se vrátil domů. Manželka nechtěla věřit, že jsem byl jen Hamanů na návštěvě. Řekl jsem jí, že ji pozdravují, aby se také příležitostně u nich zastavila. Nic jsem jí nepřiznal.

V pondělí ráno jsem vstával ve 4 hodiny a oblékal se. Manželka připravila malou snídani a chléb se sádlem na cestu. V tom někdo klepal na okno kuchyně. Jdu otevřít a venku Jirka Starý a ruský partyzán Prigodič. Ptali se zda půjdu s nimi hned. Odpověděl jsem, že ne, aby čekali na kraji lesa na Mokré. Na saních poveze mě kočí Josef Uher, který slouží u sedláka Hamana. Prigodič odpověděl: charašó!

Za půl hodiny po tomto rozhovoru vyjeli jsme na saních s kočím Josefem Uhrem na lesní silničku na Mokré směrem k Borkům, ke Žďírci. Asi 100 metrů od kraje lesa vystoupili z huštiny dva muži a křičí: Stůj!! Mířili na nás samopaly. Kočí okamžitě zastavil. Bylo znát, že má veliký strach, rozklepal se, nebyl schopen cokoliv říci. Mně přikázali, abych vyskočil okamžitě ze saní. Přikázali mně, abych odstoupil stranou od saní. Kočímu přikázali, aby se hned otočil a pospíchal domů nebo bude zastřelen.

Po příjezdu k Hamanům kočí Josef Uher se nemohl vzpamatovat, byl vyděšený. Vyprávěl, že dva muži měli nějaké flinty a na konci prý to vypadalo jako vosí hnízdo. Zpráva se rychle roznesla po vsi. Haman prý se ztratil. Nějací chlapi ho odtáhli a nikdo neví kam. Kočí tuto zprávu okamžitě hlásil starostovi a ten gestapu.

Gestapo přijelo do vsi okamžitě. Vyslýchalo kočího Josefa Uhra. Pohrozili mu. Když nebude vypovídat pravdu hned ho zastřelí. Vypovídal to, co viděl a slyšel. Nic také nevěděl. Od Uhra přijeli za moji manželkou. Vyslýchali ji a hrozili likvidací. Ona však také nic nevěděla, nemohla vědět. Nic jsem jí neřekl takže musela mluvit jen pravdu. Zatkli ji a odvezli do koncentráku v Jihlavě.

Byla v jiném stavu, čekala rodinu. Dvě dcerky měly smutné vánoce. Zůstaly se starým a nemocným dědečkem, bez rodičů, bez vánočního stromku, bez dárků. Koupat je a vařit jim chodila sousedka Růžena Ptáčková, sestra zatčených bratrů Rudolfa a Adolfa Ptáčka. Já jsem už sloužil v partyzánském oddíle.

Tehdy čtyřletá dcera Marie si pamatovala do konce života jak dva chlapi v kloboucích, v kožených dlouhých kabátech a ve vysokých botách, odváděli její maminku z domu. Plakali i s dvouletou sestřičkou Martou. Nevěděli, netušili, co se děje a proč se rodiče ztratili. Jejich maminku brzy gestapo propustilo domů. Byla v pokročilém stavu těhotenství. Nic jí při neustálém vyšetřování nedokázali a ona skutečně nic nevěděla. Do Žďáru přijela vlakem, ze Žďáru šla domů pěšky…

Zastavení 2.

Na Kamenném vrchu, na kótě 801 byla partyzánská základna. Každý oddíl tu měl svoji zemljanku, psal bývalý partyzán Adolf Haman z Cikháje. Po nešťastném setkáni mých přátel s myslivci, kteří doprovázeli německé občany při honu na zvěř, a po následné listopadové lesní přestřelce mezi partyzány a německými lovci, jsme museli toto místo dočasně opustit. Spolupracoval jsem s N. Kolesnikem velitelem 1. oddílu brigády M. J. Hus. Byl jsem jeho zástupcem a přebíral od něj úkoly, které dostával ze štábu brigády, od majora Fomina, velitele.

Jednou jsem byl poslán do Telecího u Poličky s depeší faráři z organizace č. 1. K budově fary jsem dorazil večer. Byla již tma. Zaklepal jsem několikráte na dveře. Po několika minutách farář otevřel a v každé ruce pistoli. Zamrazilo mně v zádech. Až po vzájemném oslovení a představení pistole sklopil. Domníval se, že jde pro něj gestapo. Prý dobře ví, že je sledován a čeká, že ho budou chtít zatknout. Proto je ostražitý a připravený střílet. Po předání depeše požádal jsem o přespání. Po dlouhé cestě jsem byl utrmácený a potřeboval si oddychnout, načerpat nové síly. Odpověděl, že by neměl námitek, ale dnes to není možné. Gestapo může přijít každou chvíli. Prý zajde k hajnému, který je jeho přítelem a ten mě určitě ubytuje.

Odešel a já čekal za farou. Vrátil se asi za půl hodiny, ale s nepořízenou. Hajný prý se bojí gestapa a odmítá ubytování. Tak pojď, vyzval mě farář a zavedl mě na půdu. Připravil mně lůžko a já brzy na to usnul. Ráno jsem poslouchal na lůžku bohoslužbu pana faráře. Rychle jsem vstal a vyrazil nepozorovaně zpět do štábu kde mě očekával N. Kolesnik. Faráře jsem si moc vážil. Byl nebojácný, odhodlaný vzepřít se gestapu i když tušil, že jeho boj by skončil špatně.

Zastavení 3.

Z prostorů od Kamenného vrchu a Žákovy hory jsme se odebrali do Železných hor. Můj velitel N. Kolesnik řekl, že se chce podívat do jedné vesnice za Lipovcem. Název si již nepamatuji. V Lipovci a v další vesnici byli všichni pozavíráni. Nebylo nikoho s kým se dalo mluvit. Před vsí začali po nás střílet. Byla to německá hlídka. Palbu jsme opětovali. Po utišení jsme došli do zmíněné vesnice kde si Kolesnik vyřídil to, co potřeboval. O svém zájmu mě neinformoval, nebylo to ani nutné.

Šli jsme zpět. Při cestě narazili na další tříčlennou německou hlídku. Zřejmě šla pomoci té první, s kterou jsme se střetli. Začali po nás střílet. Opět jsme palbu opětovali a pak vzali členy hlídky útokem. Po tomto zákroku dva členové hlídky utíkali a velitel hlídky sudetský Němec dal ruce nahoru, vzdal se. Byl postřelený. Odzbrojili jsme ho, vzali mu kabát a čepici. N. Kolesnik mu dal svůj plášť a řekl: „Tu máš ruský plášť, abys nezmrzl“. Nechali jsme ho ležet na silnici a odcházeli pryč. Bylo ráno. Potkávali jsme dělníky jak spěchali do práce. Každého jsme zastavili a nařídili jim, aby nikomu nic neříkali o našem setkání a postarali se o raněného Němce. Pospíchali jsme z místa s vědomím, že nás budou pronásledovat Němci a cestu posypávali tabákem, aby v případě použití psů nenašli naši stopu. Rychle jsme dorazili do hájenky, abychom mohli utéci do lesa.

Zastavení 4.

V březnu 1945 jsme se měli sejít s členy štábu brigády na určené kótě ve 24 hodin v noci. Měli jsme obdržet informace z jednání, které se uskutečnilo v blízkosti Havlíčkova Brodu. Čekali jsme hodinu, dvě, ale nikdo nepřišel. Domnívali jsme se, že zástupci štábu se opozdili. Ukryli se a dohodli, že na určenou kótu se vrátíme další den. Opět jsme čekali marně, byli jsme neklidní. Muselo se něco stát. Věděli jsme, že velitel brigády major Fomin byl důsledný a navrhované termíny k setkání dodržoval přesně. Rozhodli jsme se odejít bez informací, co dál dělat.

Odebrali jsme se do Žďárských vrchů, viz brázek Po cestě se dovídali, že štáb byl u Leškovic přesilou Němců obklíčen a do posledního muže zničen. Byla to nepříjemná, smutná zpráva, tragédie pro brigádu. Došli jsme na Novou Huť. Zde jsme se setkali s Jirkou a Rudolfem Starým. Čekali nás. Informovali nás o všem, co se dělo ze štábem, jak došlo k jeho zničení. Z Nové Huti přešli jsme do cikhajských lesů na Žákovu horu. Zde byl v mlazině utábořen komisař brigády M. J. Hus M. Tůma, Mirek Hlávka, jeho otec Viktor Hlávka a Václav Ježek. Divili jsme se, že zde pobývá komisař brigády Tůma, který měl být na poradě štábu brigády v Leškovicích, že nejsou na základně na Fryšavském kopci. Po krátkém rozhovoru přešli jsme s Kolesnikem do zemljanky a chatky na Frýšavský kopec, kde jsem jednali s dalšími příslušníky partyzánské brigády. Odtud jsme podnikali výpravy do okolí. Vypustili jsme lihovar ve Žďáře, ve Velké Losenici, navázali styk s oddílem Vpřed, který vedl major Melničuk – Orlov, zúčastňovali se společných akcí, střetu s německým vojskem o výsadek mezi obcí Cikháj a osadou Kocanda 27. dubna 1945, posléze osvobození obce Cikháj 5. května 1945 a následného odzbrojování německých vojsk při jejich útěku před Rudou armádou na Západ.

Památník u Stříbrné studánky na Žákově hoře kde 27. června 1970 president generál L. Svoboda podepsal výnos o Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, v místech kde se pohybovali a pobývali členové partyzánských oddílů působících v oblasti Žďárských vrchů.