vzpomínková akce k ukončení 2. světové války v obci Cikháj dne 9. 5. 2009, projev Dr. Hegenbarta
Vážení a milí přátelé!
64. výročí ukončení 2. světové války nám připomíná, že 8. května 1945 nacistické Německo sražené na kolena Rudou armádou a vojsky našich západních spojenců ohlásilo bezpodmínečnou kapitulaci. Válka vnesla do našich dějin trauma, s nímž se dodnes vypořádáváme. Patřím mezi ty, kteří tvrdí, že tento válečný konflikt měl předehru v neuznání Versailské smlouvy. Jak známo tu podepsali němečtí činitelé a západní mocnosti v červnu 1919. Smlouva oficiálně uznala hranice naší republiky v rozmezích historických zemí Koruny české, s čímž německé kruhy nesouhlasily. Válečný konflikt byl důsledkem Mnichovské dohody, kterou, spolu s říšským vládcem Adolfem Hitlerem, podepsaly v roce 1938, bez československé účasti, tytéž západní mocnosti.
A do třetice bychom si měli zapamatovat, že německý pochod na Východ, na Sovětský svaz, měl předehru v pomnichovských rozkladných aktivitách německých občanů v Sudetech, v sabotážích vůči českému lidu, v násilném stěhování českých občanů do vnitrozemí. Následovalo zabrání pohraničních území, totální okupace českých zemí německými vojsky. Rozbití republiky, okupace, ovlivnily osudy nás všech, naše myšlení, postoje.
V rozporu se skutečností tento hrůzný čin, zdůvodnil Adolf Hitler slovy: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Československý stát prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše z příkazu sebezáchovy zasáhla, neboť dokázala ve své dějinné minulosti, tak vlastnostem německého národa, že jediná jest povolána řešit tyto úkoly…“ Potud A. Hitler.
Účastníci a pamětníci hrůzné války, ale i my občané českého státu, obyvatelé těchto míst pod Žákovou horou a Tisůvkou, máme morální povinnost, dokud žijeme, onu historii, lži, tragédii, utrpení, boje českého lidu i jeho vítězství neustále si připomínat.
Má generace, až na malé výjimky, nebojovala. Bylo nám deset a jedenáct let. Tehdy jsme ještě nevnímali hlavní příčiny světového krveprolití, lidského utrpení, sadismu. Sledovali jsme však příjezdy kolon německých vojsk do Cikháje, vypálení Vajsovy chalupy a prostřílení chalupy Roučkovy.
Dodnes si v duši kupíme sympatické, milé obrazy 11ti našich občanů, kteří byli, surovým zásahem gestapa a německých vojsk, vyrváni z náručí rodin, v žalářích byli napínáni na skřipec nejvyššího utrpení a muk těla a duše, byli odsouzeni k smrti. Připomínáme si i ty, kdož svou energií, svým ušlechtilým a vzrušujícím snažením pomohli, spolu s partyzánskými oddíly, naši svobodě. Byli to hajní, lesní dělníci, obyčejní smrtelníci, ale i vzdělaní lidé v čele s O. Bartošem a Petrem Křičkou,, kteří splnili přísahu vůči své vlasti.
My jako mladí jsme pozorovali, při nočních návštěvách našich rodin, hovory rodičů s ruskými a českými partyzány , my jsme navštěvovali
ruské zajatce, kteří v Cikháji bydleli a museli pracovat, zde v lesích, s členy Todtové německé organizace. Pozorovali jsme i pochody Vlasovců obcí, z kterých měli občané strach.
Šest let němečtí uchvatitelé štvali proti všem, kteří representovali demokracii, humanitu. Šest let tito mocnáři dávali pokyn k ubíjení našich vzdělanců a českých vlastenců.
Šest let stavěl německý fašismus naše občany do rolí negramotných individuí a chtěl je, a nás všechny, vystěhovat ze středoevropského prostoru. Šest let toužili němečtí uchvatitelé po zabrání posledního kousku naší rodné půdy a dalších hodnot vytvořených našimi národy. Šest let pracovali, aby český národ opustil navždy jeviště svých dějin, kultury a přestal být pánem ve vlastním domově. Přes tyto skutečnosti se nepodařilo fašistům zlomit duch národa, potlačit jeho vůli po svobodě.
Místní občané nebyli negramotní. Četli, vzdělávali se, na setkáních v chalupách společně se žďárskými občany, především s Jaroslavem Oubrechtem a Václavem Ježkem, posilovali svoje odhodlání bránit a ubránit svoji českou vlast. Posíleni ideály našich národních buditelů, vstoupili v týlu nepřítele, do rozhodujících bojů za svoji svobodu.
Uposlechli výzvu Národního výboru v Praze, který volal pod praporem „Blanických rytířů“ věrné Čechy a Češky do boje proti fašismu a znemožňovat co nejvíce odjezdy veškerých bídných zlodějů, kteří loupili bezohledně vše, co jim přišlo pod ruku.
Z místní školy, u rodiny řídícího učitele O. Bartoše, se schovávající před gestapem, odešel na pomoc volající Praze spisovatel a básník Petr Křička. V Cikháji se stavěly barikády, aby byl zamezen německým vojskům vstup do obce. Záhy se barikády odstraňovaly, partyzáni spolu s revolučním národním výborem prohlásili obec, v den Pražského povstání, 5. května 1945, za svobodnou.
V mnoha rodinách byl pro ně uspořádán slavnostní oběd, na obecním úřadě po šesti letech zavlála československá vlajka.
Mé generaci nemůže nikdo namlouvat, že svoboda k nám, do těchto míst, přišla od západních hranic, byť dobře známe a uznáváme velkou úlohu americké armády v jižních a západních Čechách.
My jsme ale zažili osvobození naší obce partyzány, my jsme zakusili obrovskou radost obyvatel z příjezdu prvního ruského vojáka dne 10. května 1945, my jsme viděli a zažili útěk a průjezd kolon německých vojsk obcí a také odzbrojování německé armády u domu č.1.
Každé jiné tvrzení je nám cizí, stejně nám jsou cizí různé pokusy o zesměšňování vlastenectví, ponižování a dokonce odmítání odvážných a statečných bojů českého lidu, a místních občanů, ve 2. světové válce, cizí je nám znevažování české národní historie a kultury.
Čím jsme starší a zkušenější tím více chápeme hloubku slov partyzánské přísahy, kterou si opakovali partyzáni po osvobození na setkáních u táborových ohňů. Škoda jen, že se tato přísaha tak málo dnes připomíná. Tehdy si také partyzáni a další občané zpívali: „Kdyby tě Germán snad přemlouval nejvíce, vzpomeňme Čechové na naše LIDICE“.
Každé setkání partyzánů, včetně toho velkého, které se uskutečnilo právě zde, v Cikháji v květnu, v roce 1975, končilo slibem, že nikdy nebude zapomenuto na myšlenky všelidského bratrství, které se tak skvěle osvědčilo v zápase o národní existenci, ale naopak bude využito k rozvoji naší vlasti a života v míru, v sociálně spravedlivé společnosti bez rvaček o zisk, bez sociálního ubíjení mnohých vrstev společnosti.
S rukou na srdci si partyzáni slibovali, že nedopustí ničeho, co by mohlo vrhnout stín na čisté jméno národa a jeho jednotu!
My jsem s nimi souhlasili a spolu s nimi mínili, že k našemu štěstí, ke svobodnému a plnohodnotnému životu potřebujeme ideály. Ideály, které povznášejí lidského ducha, které nenahrávají nepřátelům naší země, ale chrání bohatství vybojované v období rozkvetlých májových bezových keříků a v období zlatých říjnových ratolestí.
Dnes žijeme v době tvorby nového evropského uspořádání. I v takové situaci bychom neměli zapomínat na máj 45.tý ani říjen 28.mý. I v tolik proklamované Evropské Unii, která by měla garantovat mír mezi národy, by mělo jít o otázky naší české identity, národní opravdovosti a vlastní cesty mezi dějinnými cestami jiných národů Evropy a světa. Jedině hrdý a sebevědomý národ, mající úctu před sebou samým, může být tvůrcem mezinárodního bratrství všech lidí.
Nechť dnešní setkání přispěje k objektivnímu zamyšlení nad událostmi a činy našich předchůdců, přítomných veteránů i nad některými protičeskými projevy v dnešním světě i v naší společnosti. V tyto dny, stejně jako po vítězných májových dnech před 64 léty, rozkvétají v Cikháji do slavnostního hávu stromy, rozkvétají růže, roste obilí, usmívají se děti. Za to jsme zavázáni těm, kteří vykročili statečně proti všem projevům násilí a nesvobody, kteří nám zajistili život v míru. Děkujeme jim a nezapomínáme.
K závěru…
Jaký závěr? Především děkuji všem řečníkům za významné projevy, vám vysokým představitelům instituci i veteránům 2. světové války, občanům, za účast. Připomenul bych část z veršů Kamila Bednáře se sbírky Nezapomenutelný čas vydanou v roce 1971
Jen nezakalme paměť dnů, kdy lidskost měla na kahánku.
Dodnes po horách po dolách leží odhozen
nesmírný zakrvavený obvaz
synů daleké země, kdož obětovali se pro nás,
nehmotný pomník slz a přísah
Neporazitelný…
Hnědým generálům se zachvěla kolena
a zkřivily se puky
Přes močály zrudlé krví
přes pole lehlá žalem
přes kostry měst odrané otravným dechem
jedovatých mozků
těch které vyráběly svícny z lidských kostí
z mrtvých vařily jádrové mýdlo
vázaly knihy do lidské kůže
Až došla ta země
Stačilo by si jenom představit
Kdyby to veliké tělo tenkrát padlo
Rozneseno klouzajícími chodily tanků
Ani my bychom tady už nezůstali
Napůl vyvražděni napůl rozvezeni
Smazáni z mapy a z dějin
Už jen strupy toho co jsme byli
Klíče nezrezivělé klíče
k budoucnosti
jsou zde.
Otevřete je dokořán….
Rudolf Hegenbart