SPOLEK PRO VPM - archivní verze - nový web je vets.cz

RUMUNSKÁ VOJSKA  v CIKHÁJI

Studijní podklad

Vzpomínky  z května roku 1945

Sestavil Rudolf Hegenbart
2011
 

Po šesti letech byla obec znovu svobodná

V roce 1945 prožívali občané malé obce pod Žákovou horou a Tisůvkou radost. Dne 5. května po odstranění barikád z příjezdových silnic a po oznámení partyzánů, že je obec Cikháj svobodná, obědvali čeští a ruští partyzáni v mnoha v rodinách. Rozprávěli o vítězství, o porážce německé fašistické armády, o významné pomoci obyvatel v odbojové činnosti.

Na obecním úřadě zavlála československá vlajka. Dne 10. května pak slavnostně vítali občané prvního vojáka Rudé armády. V obci zůstala u Hamanů č. 1 a u Štouračů č. 17 hrstka ruské policie, která hlídala cikhajský prostor, starala se o klid v obci, ostatní vojáci Rudé armády odjeli.

Vzpomínky občanů

Při vzpomínkách na významné okamžiky života rodiny a obce B. Bukáčková mj. řekla: „V pětačtyřicátém jsem jednou šla ven a po silnici jezdily obrněný auta a tanky nebo co. Utíkala jsem k silnici, ale oni to byli Němci. V čele kolony jelo auto s bílým praporem. …U nás na dvorku pili Němci vodu a brečeli. Říkali, že toho mají plné zuby a domů, že to mají strašně daleko. Obyčejní vojáci taky za válku nemohli. Všichni Němci nebyli stejní…““
J. Machová dodala: „Po válce jsme byli rádi, že válka skončila. Když jezdili Němci stáli jsme u kapličky, ale měli strach. Kdesi po myslivnou byly nakáceny modříny, aby byl zpomalen pohyb Němců. Tam byli všichni mladí chlapi z Cikháje. Jeden z Herálce jel na motorce s československou vlaječkou. Němci začali střílet. Všichni cikhajští kluci utekli do lesa. Pak začali lítat ruští hloubkoví letci, shazovali letáky a my je sbírali... Tatínek uměl německy.

Německý voják se ho na našem dvorku  ptal kde jsou Rusové. Odpověděl, že nemá noviny ani rádio, že nic neví. Němec mu řekl, že mu o nic nejde, ale že mnoho let nebyl doma a že neví, co je s rodinou. Prý mu je jedno kdo vyhraje válku, ale hlavně aby byl její konec.“
Ano to ujížděla kvapem, i přes Cikháj, německá vojska na Západ před postupem Rudé armády.
F. Novák zavzpomínal: „Konec války jsme jako kluci prožívali dobře. Cikhájem projížděly kolony německých vojsk a my pospíchali k silnici, abychom viděli jak prchají. U kapličky stáli partyzáni  a projíždějící auta zastavovali a posílali je do Dvora. Tady byli Němci odzbrojováni. S klukama jsem seděl na kladách u Šebkových, ale pak nás vzali do chalupy.  Měli strach, aby se nám nic nestalo. Sledovali jsme jak Němci otáčeli karabiny pažbou dolů a přes hranu vozu nebo auta urážely pažby a zahazovaly. Oni vyhazovali z vozů téměř všechno. Šaty, zásoby, mýdla, munici. My jsme lítali po příkopách a po dvorcích a sbírali pistole, karabiny, náboje, granáty. Dokonce jsme si jednou přinesli i pancéřovou pěst. To byla naše vášeň. Jednou jsem přinesl domů granát a rodiče mohla ranit mrtvice…“
Místní občan A. Roučka situaci komentoval takto: „Po silnici jezdily kolony německých aut. U kapličky stála Ruska a ukazovala jim do prava…“
U budovy B. Hamana č. l kde  dočasně sídlil partyzánský štáb se Němci zastavovali a byli odzbrojováni. Blížil se konec války.

Příchod rumunských vojsk

Dne 12. května 1945 vstoupilo do obce 1. 200 rumunských vojáků. Jejich cílem bylo pochytat poslední zbytky německých vojáků v obci a okolí, napomáhat stabilizaci života v obci. Úzce spolupracovali s ruskou policií, která sídlila v Cikháji.  V rámci osobní hygieny a očisty vojáků si postavili v obci i několik hygienických stánků a prostor pro zásobování. Tehdy jsme byli mladí kluci od 10 do 15ti let. Rádi jsme za nimi chodili do zemljanek, do lesa. Přátelili se s nimi i obyvatelé, u nichž vojáci a důstojníci spali. Spolu s dalšíma klukama jsem vždycky ukrojil doma krajíc chleba přes celý bochník, namazal sádlem a pospíchali jsme do lesa. Namazaný chléb jsem předal některému z vojáků. Oni byli rádi, domácí chléb s domácím sádlem, někdy i s česnekem jim chutnal. Pak jsme se bavili. Oni nás učili rumunským slovům, někdy nám zpívali. My jsme ale vždy měli zájem získat nějaké náboje. Na jednom voze v lese měli vyrovnáno mnoha krabiček s náboji. Když poklesla jejich pozornost krabičku s náboji jsme vzali a utíkali domů. Šli jsme střílet z  karabin s uraženými pažbami zahozenými Němci. A tak se to opakovalo několikrát.
 A. Roučka řekl mj. : „ Rumuni spali u nás ve stodole. Za Hegenbartovými u lesa měli postavený zemljanky se střechama.

Za nimi jsme jako kluci chodili. Vybírali jsme od nich hlavně náboje. Potom jsme chodili za les do Petrovýho kouta střílet. Jednou jsme tam stříleli a  Rusové nás zpozorovali. Viděli jsme jak od silnice peláší za námi na koních.

Utekli jsme do huštiny, flinty opřeli o stromy a mazali lesem domů….Dodnes si pamatuji některá rumunská slova číslovky jako una, do, tri, šase. Šapte…S jedním Rumunem, který byl v roce 1945 na Cikháji jsem se sešel v mé dospělosti v Rumunsku. Byl to profesor hudby. Pozval mě na různá místa, na jídla, do kasin. Byl jsem rád..“
F. Koláček řekl: „Rumuni pobyli nás v obci delší čas. U nás v párníku měli koně a zkrmili nám všechen oves. Všechno ničili. Všechny louky a obilí spásli koňmi. Ještě že byl pětačtyřicátý rok pěknej. To byl snad zázrak. Koncem června byly všechny porosty naprosto zničené a všechno znovu narostlo. Dokonce byly dobré žně. Tehdy teplo střídal déšť a úroda byla dobrá. Příroda dala lidem úrodu, aby nezemřeli…“

V rozhovoru k historii obce F. Novák nejenže potvrdil účast na střelbě a útěk když nás spatřila ruská hlídka, ale připomenul i další tehdejší naši klukovskou vášeň. Mj. řekl: „V tý době pobíhalo po Cikháji spoustu koní. A tak jsem si každý nějakého chytli a jezdili na něm. Z provázků si udělali ohlávku a naskočili na něj, bez sedla. Jednou jsme celá parta kluků jeli na koních směrem na Žleby. Rumuni tam zrovna honili Němce a tak po něm stříleli. Můj kůň se lekl, shodil mě ze hřbetu a pelášil pryč. Ocitl jsem se na zemi a také byl bez koně. Ostatní kluci ujížděli dál a já musel jít domů pěšky. Někdy jsme od rodičů dostali pár facek, ale to nás neodradilo. Bavili jsme se, byli jsme odvážní a vůbec nedomýšleli možné důsledky….“
A. Roučka připomněl: „ Po válce jsme sbírali granáty, střelný prach, rozbušky a se vším jsme házeli. Neměli jsme z toho rozum. Měli jsme ale štěstí, že se nám nic nestalo. Stříleli jsme z karabin bez pažeb. Jednou jsem držel karabinu hlavní dolů. Myslel jsem, že tam není náboj a tak zmáčkl spoušť. Vyšla rána a kolem plno písku. Málem bych se střelil do nohy. Dokonce jsme jezdili na koních. Zadky jsme měli odřený a několikrát z koně spadli. Hráli jsme si na partyzány a používali flinty a házeli rozbušky…Co my jsme dělali za kousky, ale vydrželi jsme všechno…“
S. Tlustý: „Po válce byla v Cikháji dobrá atmosféra. Lidi měli radost, že všechno utrpení a strach je pryč.  Němci ujížděli a taky se ve Dvoře odzbrojovali. Pak přijeli Rumuni.  U nás bydleli  oficíři. Jednou přivezli k nám vojáci na dvorek prase a opalovali ho na ohni. Máma měla strach, že nám chytne stodola a chalupa. Nic se ale nestalo. I když u nás v okolí byli  rumunští vojáci, tak jsme měli klid. Vojáci si nic nedovolovali. Po Cikháji měli rozestavěné pravoslavné kříže a u nich organizovali bohoslužby. Ve Dvoře u kapličky byl veliký kříž a taky byla ve Dvoře velká slavnost.“
B. Bukáčková: „ U nás doma jsme měli jen malou světničku, ale taky  u nás Rumuni bydleli. Dli si na podlahu kavalce.

Pode Dvorem měli tancovačku. Naše Máňa měla snima problémy. Jeden takovej hezkej oficír přišel pro ni tancovat a ona  nechtěla s ním jít. Hrozně se rozčertil. Nakonec to ale všechno dopadlo dobře…“

Co lze vyčíst v místních kronikách

Ve školní kronice se mj. píše: „  Dne 10. května 1945 poražená německá armáda i přes Cikháj ve velkých houfech prchá před slavnou rudou armádou.  Všichni srdečně vítají své osvoboditele, slovanské bratry Rusy. Rudá armáda zahnala pyšné a vzpupné Němce od Stalingradu až po Labe, dobyla Berlín hrdou to německou baštu a rychlým pochodem osvobodila Prahu…

Přesto že rumunské vojsko (1.200 vojínů) bylo po 6 týdnů ubytováno v chaloupkách naší vesničky a ve škole na rozkaz ruského velitelství ze třídy se odstěhovali a v učebně mohlo být zahájeno dne 14. května vyučování…“
V obecní kronice lze vyčíst: „Do obce přišlo  asi 1. 200 rumunských vojáků. Ubytovali se v každé chaloupce, takže poslední zbytky německých jednotek byly pochytány a internovány do shromažďovacích táborů. Rumunští vojáci celkem málo vyzbrojení byli k našim lidem slušní, neprojevovali v chování panovačnost. Po vysvětlení nebo jakéhokoliv nedorozumění s našim lidem, uposlechli. Způsobili koňmi mnoho škod v lesních porostech, na loukách i na polích. Před odchodem z obce sloužil rumunský pop mši svatou u chudobince před dřevěným rumunským křížem kde se shromáždila vojenská jednotka.

Po mši generál Coltofeam pronesl řeč k vojákům. Proslov překládal z francouzštiny řídící učitel O. Bartoš.  Generál zdůraznil věrné přátelství mezi Rumunském a Československem. Rovněž žádal, aby u postaveného kříže bylo dbáno vzhledné úpravy, čímž i my připomeneme padlých rumunských vojáků na československém půdě za osvobození naší vlasti. Po jejich odchodu noční služba občanstva  sama zadržovala podezřelé osoby k přezkoušení dokladů osobních.“

Celková škoda byla v obci vyhodnocena

Po odchodu rumunských vojsk byla vyhodnocena v obci celková škoda na porostech, Ztráta pšenice představovala 39, 2 q, žita, 143, 2 q, ječmenu 6, 8 q, ovsa 90, 4 q, jetele 559 q, sena 1023 q a dřeva 1000 m3  Občané si oddechli. U Pilského rybníka ve Zlatnicích byla zorganizována velká slavnost a zábava. Občané spontánně projevovali radost z osvobození a z vítězství.

Na přátelství se nezapomíná

Od našeho setkávání s rumunskými vojáky uplynulo mnoho let. Stali jsme se seniory. Z naší kolektivní paměti pomalu mizí vše, co jsme prožívali v průběhu 2. světové války i po osvobození. Považoval jsem za svoji povinnost připomenout nám i mladší generaci rumunskou armádu v obci. Jsme posledními pamětníky. Nejde o žádné vědecké dílo, či o hledání širších souvislostí tehdejšího pobytu armády v obci. Jde o  prostý záznam z vyprávění občanů a  vlastních zkušenosti.
 Na naše osvobození i na milá setkání s partyzány, ruskými i rumunskými vojáky, bychom neměli zapomínat. Neměli bychom zapomínat na velikou úlohu místních občanů v odbojové činnosti i na jejich velikou poválečnou aktivitu. Čas od času bychom si měli vzpomenout na naše poválečné nebezpečné klukoviny a být rádi, že se nám nikomu nic nestalo. 

Připomenout si slova, která tehdy, před odjezdem rumunských vojsk z obce, pronesl na slavnosti v Cikháji rumunský generál: rozvíjet přátelství mezi národy, nezapomínat na všechny, kteří položili své životy za naši svobodu.

Použité zdroje:

1)Vyprávění občanů k historii obce v roce 1999, které jsem zaznamenal
2) Kronika místní školy a obce
3) Osobní prožitky autora