Půjdeme volit.
Půjdeme volit.
Tak už zase půjdeme k volbám. Když nyní před volbami pravicově konzervativní síly prohlašuji, že v těchto volbách do parlamentu jde o hodně tak mají pravdu. Samozřejmě, že si věří a domnívají se, že zvítězí. A to přesto, že za jejich podílu na minulé vládě „rozpočtové odpovědnosti“ dosáhly korupční skandály nebývalého rozsahu včetně nepochopitelných církevních restitucí, že nám toho v republice moc nepatří včetně bank. Do našich myslí vštěpují neustále jakési myšlenky naši cesty do Evropy a strach z Ruska jako největší slovanské země. Musím se přiznat, že mnohé tyto fráze působí na mě odpudivě. Za nimi se totiž skrývá hluboký politický význam. Vybízí i k otázce: byli jsme někdy jinde? Všichni dobře víme, že naše republika patřila a patří k oněm více jak 45 státům, které tvoří základ pevniny s největší hustotou zalidnění ze všech světadílů. Chloubou Evropy jsou překrásná území Francie, Itálie, Španělska či na severu Evropy Finska, Švédska, Norska, Dánska, jsou to například i veliké rozlohy severoněmeckých nížin či ruských rovin, veliké ruské řeky Volha, Dněpr, Don, území s bohatým nerostným bohatstvím, stejně jako české toky Labe, Vltava i úrodné lány polí Čech, Moravy , Slezska. Za geografický střed Evropy je označován vrch Melechov na Havlíčkobrodsku. Naše národy žily a žijí ve středoevropském prostoru. Velkomoravská říše a od přelomu 9. a 10. století České knížectví, od roku 1198 České království, byly toho důkazem. Po staletí vedly zápas o svou existenci.
Historik a politik František Palacký v roce 1868 napsal: „Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu, západu i jihu nevymřeli jsme my Čechové, ač nás potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována národnost naše..stále vzmáhající se strana snaží líčiti nás pod zástěrou německého vlastenectví…co klín v těle německém nebem i peklem hýbajíc sprovodila by nás ráda čím dříve tím lépe, každým způsobem násilně ze světa, jakožto oběť propadlou neuprositelnému Molochu moci a nadvlády německé….Je zapotřebí, abychom se vynasnažovali ducha mezi sebou oživovati, abychom zase jim oživováni byli….“.
Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století náš vztah k vlasti a národu vyjadřovala píseň „Kde domov můj“. V ní rodná země nebyla nikdy předmětem sentimentálního a mlhavého hledání či toužení, ale radostným a hrdým dokladem obrozeného národního života, vůle, ochoty a schopnosti našeho lidu svoji zemi spravovat a vést. Druhá sloka hymny, kterou však málo kdo z našich občanů zná, zobrazuje politický a morální růst české společnosti. „Kde domov můj, kde domov můj? V kraji znáš-li bohumilém duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, znik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar: to je Čechů slavné plémě, mezi Čechy - domov můj, mezi Čechy – domov můj“.
Naše národy zažily Rakousko-Uhersko i Velkoneměckou říši a vždy toužily po své svobodě, suverenitě. Nelze se divit, že různě skryté formulace o naší cestě do Evropy i jakési podivné zakrývání či potlačování slovanství, vedou k novým zamyšlením nad naší národní existencí. Pronášejí se fráze o svobodě a demokracii, dokladují se mnohé odsouzeníhodné činy proti lidskosti, které jsou dílem jen jakoby ruských a českých komunistů aniž by si kdokoliv připomenul období po Bílé hoře nebo v protektorátu Čechy a Morava.
Při rozhodování u volební urny bychom neměli nechávat stranou naše tisícileté zápasy o naši národní svébytnost. Jsou stále živé a to i při vědomí, že Evropa by měla být jednotná, taková, v níž budou respektovány národní zájmy, v níž rozvoj vědy, techniky, vysoká intenzita a produktivita práce, se stanou prostředkem k šťastnému životu lidí nejen v Bruselu, Berlíně. Londýně, Římě či Paříži, ale i v Moskvě, Varšavě, Bratislavě, v Praze, Brně a také ve všech vesničkách a městech naší krásné vlasti.
Při předávání volebního lístku do volební urny nevolme ty síly, které přivedly naše národy do svízelných situací, ale strany, které podporují uspokojování potřeb a zájmů všech sociálních skupin a jsou přesvědčeni, že zůstaneme suverénním státem a budeme moci svobodně rozvíjet naši českou, moravskou a slezskou kulturu a tradice. Starověká moudrost praví: „Štěstí moudrého muže spočívá v tom mít hojnost stád, lásku ženy a svobodu své vlasti!“
Karel Havlíček Borovský dne 5. dubna 1848 v Národních listech napsal:
„..Národe můj! Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých, těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům!“
Rudolf Hegenbart