POZNÁMKY K BESEDĚ SE SLOVENSKÝMI PŘÁTELI K POLITICE PRAŽSKÉHO JARA 1968
NEKORIGOVANÉ, JAZYKOVĚ NEUPRAVNÉ
POZNÁMKY K BESEDĚ SE SLOVENSKÝMI PŘÁTELI K POLITICE PRAŽSKÉHO JARA 1968
Studijní poklad pro potřeby adresáta
Rudolf Hegenbart
Červen 2016
A. Dubček spolu s presidentem gen. L. Svobodou v roce 1968, realizátoří politiky demokratického socialismu a heslo, které přijala naprostá většina národů Československa
Pozn. 1 - moje zkušenosti před rokem 1968 z průmyslového podnik
Jako mladý technický pracovník, po absolvování práce ve strojírně podniku, byl jsem v 27 letech zvolen do čele celozávodního výboru KSČ, podniku, který měl v té době 5.3OO zaměstnanců.
Z pracovišť podniku jsem zaznamenával řadu momentů, které se vymykaly tezím, které hlásala komunistická strana. Například měnová reforma 1. června 1953. Dělníci mnoha pracovišť stávkovali, veřejně protestovali proti politice KSČ.
Negativně zapůsobily stranické prověrky v roce 1957. Konaly se po maďarských událostech v roce 1956. Z vedoucích míst byli odstraňováni ti, kteří odsuzovali vojenské potlačení událostí v Maďarsku, kteří požadovali liberalizaci politiky, kteří nesouhlasili s odstraňováním lidí z vedoucích míst, kteří znali a uměli.
Krátce po nástupu do nejvyšší stranické funkce ve Žďárských strojírnách předložili někteří starší, zkušení, členové celozávodního výboru KSČ návrh, aby byl řešen okamžitě ekonomický útvar podniku protože tam pracují protistranické síly. Měl jsem prokázat svoji třídní vyspělost. Úkolem bylo odvolat všechny vedoucí činitele útvaru, kteří prý zastávají revizionistické platformy, nesouhlasili s politikou KSČ a ustavit činitele z dělnických pracovišť.
Jako mladý a nezkušený člověk, který ještě ani neznal problematiku tohoto útvaru jsem, v domnění, že dělám dobře, návrh předložil k jednání. Návrh byl schválen a předkladatelé si mnuli ruce. I já jsem byl tehdy přesvědčen, že činím dobře, čemuž odpovídala i diskuse všech členů celozávodního výboru. Klid byl do doby než usnesení celozávodního výboru o okamžitém personálním řešení ekonomického útvaru vešlo ve známost. Bouřili se především všichni komunisté a nekomunisté ekonomického útvaru, ale i další technické úseky, připomínky přicházely i z dělnických pracovišť.
Rozhodl jsem se navštívit ekonomický útvar, pobesedovat s komunisty i bezpartajními. Dozvěděl jsem se, že na pracovištích, kde pracovali strůjci návrhu prováděli pracovníci ekonomického útvaru kontrolu hospodaření a plnění norem, převáděli hodnocení práce z časové mzdy na úkolovou, s čímž právě tito zaměstnanci nesouhlasili a hrozili odplatou. Dozvěděl jsem i řadu dalších informací o hospodárnosti či nehospodárnosti pracovišť podniku včetně návrhů na možné řešení, které zpracoval ekonomický útvar.
Návštěva byla pro mě užitečná, prospěšná a především mě ubezpečila, že návrh na kádrové řešení, které pod mým vedením schválil celozávodní výbor, byla nesprávná, zlá, vymykala se skutečnosti. V závodním časopise ŽÁR zveřejnil jsem článek pod názvem „Vždycky hledejme celého člověka“. Přiznal jsem osobní chybu při předložení takového návrhu a fakt jak jednostranným pohledem můžeme ublížit člověku do konce svého života. Napsal jsem, že nesprávné, jednostranné, účelové názory při hodnocení lidí jsou nenávratně pryč.
Kolektivu ekonomického útvaru jsem se omluvil. Předložil jsem návrh na zrušení tohoto usnesení a také předložil návrhy na odvolání z funkcí členů celozávodního výboru, kteří iniciovali řešení ekonomického útvaru. Návrhy byly schváleny. Veřejnost je přijala dobře, zastánci řešení útvaru mě pomlouvali a začali šířit teze jak velkou chybu udělala strana když mě doporučila do funkce předsedy celozávodního výboru Źďárských strojíren. Nereagoval jsem. Od té doby jsem přestal uznávat radikály v komunistické straně a snažil se vždy hledat objektivní pohled na člověka, věci a události.
K výrobě ozubených kol koupil podnik 3 odvalovací frézy. Stály vedle sebe. Jedna byla švýcarská, druhá západoněmecká a třetí sovětská Kolomna. Tento stroj měl mnoho technických problémů, nefungoval a i podle „dizajnu“ bylo znát, že je ze Sovětského svazu. Nad tento stroj propagace továrny napsala , snad úmyslně, nápis: „Sovětští strojaři náš vzor“. Lidé se chodili koukat na stroj, usmívali se a šuškali si mnohé, nelichotivé poznámky. Pozorovatelé z řad radikálních komunistů je poslouchali a navrhovali řešení s pracovníky, kteří tak činili. Bylo to k smíchu, ale zaměstnanci se začali bát cokoliv pronášet. Je ale pravdou, že po opravách stroj pracoval výtečně ke spokojenosti.
Na nástěnkách pracovišť podniku se objevovaly letáky, které neustále dokola, zvýrazňovaly úspěchy Sovětského svazu, pomlouvaly úspěchy pracovišť podniku, degradovaly vše, co souviselo s utužováním národní hrdosti. Postupně jsem se dovídal, že ani sovětští občané, kteří přijížděli do podniku s takovou jednostrannou propagací a zveličováním úspěchů Sovětského svazu nesouhlasili. Na průčelí podniku bylo instalováno heslo, které měl pronést na 19. sjezdu ruských bolševiků J. V. Stalin: „Kupředu československá úderná brigádo.“ Lidé se takové praxi smáli, stejně jako praxi, kdy každý technik, hospodářský pracovník neměl nosit pracovní plášť, ale montérky. Prý tak zvýrazňují svůj vztah k dělnické třídě. Tyto praktiky radikálů v komunistické straně, i mimo ní, vedle hospodářských, sociálních, a kulturních potíží společnosti narušovaly naše vztahy k Sovětskému svazu, důvěru k socialismu vůbec, ke komunistické straně.
Nebylo divu, že nůžky mezi technickou inteligencí, mladou generací a komunistickou stranou se stále více rozevíraly. Velká poválečná autorita komunistické strany klesala. Mnohými komunisty byl kritizován odklon vedení strany od myšlenek 8. sjezdu KSČ konaného v roce 1946. Zde byla nastíněna vlastní československá cesta k socialismu. Bohužel tyto myšlenky byly odmítnuty a nahrazeny tezemi k socialismu stalinského typu a to na 9. sjezdu KSČ.
Pozn. 2 - první kroky k nápravě
Velkou událostí se stal v roce 1967 sjezd spisovatelů. Mohu připomenout, že dal podnět ke vzpouře proti stalinskému modelu vedení společnosti, vyzýval k odstranění všech projevů, praktik, které degradovaly úlohu inteligence ve společnosti, demokracie vůbec, žádal vnést nový život myšlenkám socialismu.
Významným centrem těchto myšlenek byla vysoká škola politická. Zde jsem v tomto období studoval a také jako kulturní pracovník školy organizoval setkávání se spisovateli, umělci, politiky, ekonomy, sociology a studenty školy. Široce byl diskutován připravovaný Akční program komunistické strany jako základ nové politiky, kterou komunistická strana nikoliv formálně, ale fakticky se měla stát skutečnou hybnou silou pokroku a rozvoje demokracie.
Veliký pozitivní vliv na myšlení studentů školy i veřejnosti měly, po odstranění cenzury, časopis REPORTÉR a Literální listy i další sdělovací prostředky. Otevřeně připomínaly naši historii, zkušenosti, odsuzovaly zkostnatělou praxi opomíjející skutečné problémy společnosti, rozporuplnou praxi mnoha činitelů té doby.
Besedy s umělci, spisovateli, ekonomy a dalšími byly vynikající, významné doplňovaly přednášky na vysoké škole. Téměř ve všech předmětech, které byly přednášeny ve škole se přednášející orientovali na nové pohledy v politice komunistické strany, na kritiku stalinského modelu, který považovali za dozvuk středověkých pořádků, jako neživotný a pro československé podmínky nevhodný model.
Besedující zdůrazňovali, že povinností nás, budoucích politiků komunistické strany, je být iniciátory, pilíři demokratické politiky. Brát v úvahu historii našich národů, kulturní tradice, zvyky, vyspělost občanů, uznávat velikány naší kultury, techniky, pracovních technologií. Optimální pozornost věnovat vědeckotechnickému rozvoji a dávat šance vědeckotechnické inteligenci, inteligenci vůbec, bez níž se žádná moderní společnost neobejde, využívat k rozvoji společnosti občany s jiným světovým názorem než mají komunisté. Rozvíjet spolupráci s průmyslově vyspělými zeměmi aniž bychom opomíjeli, že jsme Slované, aniž bychom opomíjeli náš vztah k Sovětskému svazu a ostatním zemím socialistického společenství. Besedy i přednášky byly přijímány většinou studentů kladně, ale i rozporuplně, a studenti vyžadovali s profesory další konzultace.
Pozn. 3 vysoká škola politická v Praze iniciátor politiky Pražského jara 68
V této škole se tvořily programy nové politiky, konzultovaly se s vědeckými pracovišti akademie věd, s profesory ostatních vysokých škol, umělci, spisovateli a s politiky, kteří považovali pracoviště vysoké školy politické za své teoretické zázemí. Díky škole také již před rokem 1968 komunistická strana dala podnět k mnoha změnám, které umožňovaly lepší presentaci práce umělců, spisovatelů i techniků, vědy vůbec, některých forem řízení společnosti.
Aktivita školy byla bohatá nejen se strany profesorů, ale i některých studentů. Osobně jsem navázal přátelství profesorem Boh. Šváchou s katedry mezinárodních vztahů, profesory Sládkem a Špačkem z katedry filosofie. Ve škole i mimo školu jsme posuzovali tehdejší formy práce komunistické strany, administrativně direktivní metody, kterými se nutilo plnit ty či ony úkoly, aniž k nim byla vedena jakákoliv diskuse uvnitř strany či s veřejností. Mluvili jsme o možnostech jakými cestami využít inteligenci a veřejnost k řešení rozhodujících úkolů rozvoje socialistické společnosti, jakými formami získávat a presentovat vědeckotechnické programy z vyspělých zemí Západu. Besedoval jsem s kamarády i s národním umělcem Janem Werichem každý týden ve vinárně Liška Bystrouška. Zastával názor, že komunisté se musí otevřít veřejnosti, diskutovat s ní, vytvářet podmínky pro seberealizaci inteligence jako celku. Říkal, že jen hlupák se bojí inteligence.
Pozn. 3 tlaky západních rozvědek
Byly posuzovány i aktivity západních zemí proti zemím socialistického tábora, proti Sovětskému svazu s cílem revize výsledků 2. světové války a narušení stávajících hranic v Evropě, byly posuzovány některé tendence ke zrušení socialismu v naší vlasti.
Byla známa obrovská autorita Sovětského svazu po 2. světové válce, který měl největší podíl na porážce fašismu a sám utrpěl nesmírné škody ztrátou milionů občanů i na materiálním bohatství své země.
Připomínali jsme si jak hned po této válce západní rozvědné síly započaly s nabouráváním autority Sovětského svazu, snižovaly jeho rozhodující úlohu v porážce fašismu, snažily se různými formami odpuzovat mladou generaci a inteligenci od Sovětského svaz, od socialismu, narušovat náš vztah mezi lidem Sovětského svazu a Československa.
Západní síly, mimo jiné, využívaly k takovým praktikám diktátorské, dogmatické, administrativně byrokratické praktiky komunistické strany Sovětského svazu a jejich přejímání v dalších zemích východního bloku.
Pozn. 4 . komunistická strana měla být motorem nových metod práce
Profesoři škol a politici, kteří do školy přicházeli, vědomi si taktik západních zemí, se shodovali, že tím více se musí stát komunistická strana strůjcem rozvoje demokracie, rozvoje aktivit inteligence a mladé generace, orientovat zemi na pokrok, na zlepšování životních podmínek, na restrukturalizaci národního hospodářství, na vědeckotechnický rozvoj a na nové formy práce, ochránit socialismus u nás.
I my studenti jsme věřili, že orientace na vědeckotechnický rozvoj se nemůže obejít bez spolupráce s průmyslově vyspělými zeměmi Západu aniž bychom narušili náš vztah k Sovětskému svazu a k socialistickému společenství. Všechny tyto aktivity, otevřená podpora politikům, kteří byli nakloněni demokratickému pojetí socialismu, vedly k tlaku na zastánce starých pořádků. Vyústěním bylo zasedání, kde díky slovenským členům ústředního výboru strany, byl odvolán z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ A. Novotný a zvolen A. Dubček.
Pozn- 5 - obrovská úloha A. Dubčeka
Po jeho prvním projevu a po přijetí příslušných usnesení a prohlášení nastalo ve společnosti obrovské uvolnění. Veřejnost, mladá generace, se hlásila ke komunistické straně, všichni nabízeli pomoc. Nikdy v historii neměla komunistická strana tak obrovskou autoritu jako v této době. Například 1. máj v Praze v roce 1968 neměl obdoby. Radost a vztah k Dubčekovi a ostatním činitelům Černíkovi, Smrkovskému, Svobodovi byl převeliký. Všichni projevovali radost nad ukončením éry stalinismu, administrativně direktivních metod práce, nad uvolněním hranic, které člověka tlačily do role pouhého diváka a vykonavatele příkazů.
Byl jsem mezi těmi, kteří vítali a také prosazovali politiku, kterou presentoval kolektiv v čele s A. Dubčekem s vírou, že uchrání hodnoty socialismu a zvýší životní úroveň a životní podmínky obyvatel. Demokratický socialismus presentovaný A. Dubčekem vytvářel pozitivní předpoklady. Snažil se využít obrovské podpory lidu ze všech koutů naší vlasti. Člověk se stával středem pozornosti s vědomím, že v jeho aktivitě, a nikoliv v prázdných slovech, se projevuje nejen koncepce demokratického světa, ale i představa sebe samého. To byla obrovská vize, která znamenala konec jeho manipulace. Heslo: „Jsme s vámi, buďte s námi“ bylo přijato většinou národa.
V republice se organizovala, do té doby nevídaná, aktivita k podpoře politiky, kterou presentoval A. Dubček. I já jsem se stal aktivistou ÚV KSČ, který pomáhal v závodech a v okrese, aby závěry, které byly přijaty vešly v život. Nebylo to jednoduché. Stále veliký vliv měli zastánci tvrdé linie o upevnění síly komunistické strany administrativními metodami, kteří prosazovali stalinský typ vládnutí. Ten byl zakořeněn u starších členů komunistické strany, kteří měli stále velký vliv a sílu. S nepochopením jsem se setkal i v závodě, kde jsem dříve pracoval. Byla odmítána praxe, aby na řešení jakýchkoliv problémů se podíleli i jiné sociální skupiny bez ohledu na politické přesvědčení či náboženské vyznání. Takové skupiny odmítaly principy demokratického socialismus a volaly po odvolání A. Dubčeka. Bylo třeba mnoho usilovné politické práce, aby rozhodující řídící subjekt společnosti tuto politiku dále uskutečňoval. Historické zkušenosti vývoje člověka potvrzovaly fakt, že změnil-li člověk přírodu a přizpůsobil ji svému životu, musel především změnit sebe sama.
Pozn. 6 - Okupace republiky zeměmi Varšavské smlouvy vše zhatila
Okupace Ćeskoslovenska armádami Varšavské smlouvy byla neslýchaným, překvapivým aktem. S takovým nehorázným aktem, agresí, národ, až na výjimky některých radikálních komunistů, nesouhlasil. Okupace narušila naše vztahy k Sovětskému svazu, a jak prohlásil tehdy president L. Svoboda, na dlouhé časy. To se projevuje dodnes. Ač se veřejnost dovídala, že vojska pozvali někteří činitelé komunistické strany a především byla dílem sovětského státního a stranického vedení, já jsem byl přesvědčen, že to byl akt zpravodajských služeb západních zemí. V jejich zájmu bylo narušit definitivně naše vztahy k Sovětskému svazu a proto také neprotestovali proti okupaci, ale brali ji na vědomí jako věc socialistického společenství. Západu se podařilo narušit vztahy k Sovětskému svazu, vnést rozkol do socialistické soustavy, rozbít řady komunistické strany a odstranit zastánce demokratického socialismu. Svým tlakem získat vliv u nás, snahou narušit poválečné dohody velmocí o rozdělení vlivu, pomohly tyto země k porážce demokratického socialismu, pomohly k odstranění A. Dubčeka a jeho kolektivu. Demokratický socialismus tak mohl projevovat své kladné stránky jen krátkou historickou dobu,
Pozn. 7 moje závěrečná diplomová práce
V této době jsem dopisoval, na katedře filosofie, svoji diplomovou práci na téma „Role světového názoru v životě jednotlivce“. V podstatě jsem reagoval pozitivně na politiku, kterou presentoval kolektiv vedený A. Dubčekem. V té době jsem byl také jediný, který do použité literatury zařadil i knihu T. G. Masaryka „České myšlení“ a využil v této práci. Obhajoba mé diplomové práce nebyla jednoduchá. Mnohé jsem musel upravit. Po okupaci Československa začala výměna profesorů a komise, před kterou jsem práci obhajoval, měla jiné názory než jsem zveřejnil ve své práci. Nakonec jsem práci obhájil se známkou tři. Byl jsem spokojen.
Pozn. 8 – deprese není program
Společnost se, po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, dostávala do hluboké deprese. My, kteří jsme zůstávali na pozicích politiky Pražského jara si připomínali, že deprese není žádný program, že to je to poslední, co naše země, naše národy potřebují. Kdo šel za obrodou společnosti s čistým srdcem a nejupřímnějšími myšlenkami, neměl se za co stydět a čeho bát. Ale co dál? Byli jsme přesvědčeni, že jedině poctivá, neumdlévající práce nás vyvede z dané deprese. Neměli jsme zůstat chudou zemí. Jinak by se šance Čechů a Slováků odsunuly do nedohledna.
Slíbil jsem sobě i rektorovi prof. Hüblovi při přebírání diplomu o ukončení školy, že své práci i politice demokratického socialismu zůstanu věrný po celý život. Tehdejší rektor vysoké školy politické také na jedné z posledních jeho besed v kolektivu přívrženců politiky Pražského jara nabádal, abychom v dalším období neklamali sebe sama, neopouštěli myšlenky. které jsme vstřebávali ve škole, ale prokazovali, že u nás žádná kontrarevoluce nebyla, ale že šlo o pokus k revoluci ve jménu společenského pokroku a to v zájmu všeho lidu i v zájmu přátelství se Sovětským svazem a ostatními zeměmi socialistického společenství. Připomenul, že bychom neměli být zbabělí. Zbabělost by byla tím největším hříchem vůči našim národům i národům socialistického společenství.
Myslím si, bez ohledu na můj pád v roce 1989, že jsem se snažil svůj slib naplnit. Moje práce je stručně popsána v brožurkách „ZTRACENÝ ŽIVOT“ a „MOJE ZÁPOLENÍ PŘED LISTOPADEM ROKU 1989 A PO NĚM“
Rudolf Hegebart 2016
Výtah z novin té doby Jihomoravského kraje – president L. Svoboda, významný představitel politiky demokratického socialismu, uznávaný celým národem