Povznesme českého ducha !.
Povznesme českého ducha !.
Po létech jsem znovu četl knihu Josefa Kajetána Tyla „Kusy mého srdce.“ Byla vydána v roce 1844, v době kdy český národ ovládala šlechta, církev.. V úvodu spisovatel mj. připomíná: „Každý život lidský uzavírá v sobě zajisté několik okamžení, ježto se tak hlubokým a plamenným písmem člověku do srdce a do paměti vtisknou, že nemohou nikdy více z něho zmizeti a že jej v blahostných vzpomínkách až k hrobu doprovázejí…“ Četba knihy vzbudila k pisateli moji velikou úctu. Jeho myšlenky, popis jevů, se mně zdají aktuální. Charakterizují obsah vlastenectví, velikou, poctivou a především trvalou práci pro vlast, inspirují k upevnění a rozvoji českých národních tradic.
Po přečtení knihy jsem zalistoval v kronikám místní školy a obce, v archivních dokumentech. Hledal jsem souvislosti. Zaujal mě soudní spor v roce 1366 o území mezi církevní institucí ve Žďáře a novoměstským panstvím. Spor řešil maršálek království českého Jindřich z Lipé. Letos si občané připomenou onu dobu - 640 let kdy vstoupila do lesního komplexu, dnešního katastru obce, civilizace.. Připomenul jsem si i pozdější období. Vládu šlechty a církve po roce 1620, po Bílé hoře, .onen duchovní a hmotný útlak, úpadek českého národa, jeho kultury..
Kronikáři obce psali jak v těchto dobách chodili učitelé s dětmi pěšky dvakrát týdně do kostela vzdáleného více jak 10 km. Po každé svatou zpovědí, motlitbou a svatou mší uctívali společně zrození té či oné šlechtičny, císaře či císařovny, příslušníků jejich rodu nebo svaté, které vnímaly z výuk katechismu. Děti se učily uctívat modly a různé nadpřirozenosti jak jim vštěpovali faráři. Před každým zahájením výuky ve škole se děti modlily a chodily v čele s učitelem prosit občany o jídlo, o oděv, o příspěvek na školu, na plat a obživu učitele. Doma se vyprávěly pověsti o nadpřirozenosti místních hor, lesů, studánek a toků.
Převelikou událostí byla uvědomovací práce od profesorů z vysokých škol, kteří navštěvovali katastr obce. Místní lid vyváděli z iluzí, z nadpřirozenosti, tmářství, pracovali k povznesení českého ducha občanů a to v souladu s národními buditeli té doby.. Zakletá a pověstmi obklopená Žákova hora, Stříbrná studánka jako jeden z pramenů řeky Svratky, hora Tisůvka s čertovým kamenem, hluboké lesy, přestávaly být postrachem, Kniha J. K. Tyla nabádala a nabádá, aby základem života vlastenců byla láska k vlasti prostoupena rozumovým poznáním a také varuje, aby vlastenectví nebylo jen slovní hříčkou, za kterou se skrývá osobní ctižádost a ziskuchtivost., za níž se „v mrákotách pohřížené zástupy slepě řinouti mají…., které do srdce nepronikají, nýbrž jen ucho omamují ..“ Osvětová práce profesorů vyvrcholila 5. září 1889. Na tajuplnou Źákovu horu ke Stříbrné studánce přivedli spolu s řídícím učitelem a obecními zastupiteli, doprovázeni místní hudbou, děti, mládež a občany. Zde poprvé v historii všichni zpívali, recitovali, bavili se a sportovně zápolili. V podvečer, jak je psáno v kronice, se vraceli „v růžové náladě domů“. Žákova hora a okolní lesy přestávaly být bájnou, nadpřirozenou oblasti, občané nabývali sebevědomí..
Občané byli v převážné míře vyznavači římsko-katolického vyznání. Přesto, po všech zkušenostech kolovaly mezi obyvatelstvem myšlenky M. J. Husa. V časopise Žďárský obzor napsal dne 1. července 1903 František Pátek tento verš: „Co velkého kdy vzešlo v lidstva valném davu, je z duší trpitelů, mučedníkův. Krev svatozář je rudá, jež jich krášlí hlavu, jež stlumí nakonec křik závistníkův a obrům myšlenky dá nesmrtelnou slávu…Tak zvítěziĺs i Ty, náš veliký Jene! Když plamen sžeh tvé tělo umučené, Tvé myšlenky, jak Fénix vznešený, se vznesly výš, nad rudé plameny, by obrodily svět, jhem sevřený!“ Věřící uznávali tvrzení profesorů, že Husovo myšlení bylo ostrou kritikou tehdejší společnosti, feudálního řádu a jeho nositelů. Jeho myšlení bylo prodchnuto hlubokým citem vlasteneckým. Svou rodnou zem, její lid, jazyk, vroucně miloval. Byl věrným strážcem mateřčiny, nabádal k čistotě českého jazyka.
Práce profesorů a místních činitelů našla svůj výraz po vyhlášení 1. Československé republiky. Ustaly pravidelné návštěvy dětí v kostele, dospělí navštěvovali bohoslužby jen o svátcích. Rozvíjel se národní život, vysazovaly se lípy, keře, organizovaly se sbírky na rozvoj samostatného československého státu, vzrůstala zemědělská výroba, rozvíjela se bohatá kulturní a osvětová činnost. Lid se radoval ze své suverenity, samostatnosti. .Obecní zastupitelstvo jmenovalo 7. března 1930 prvního presidenta T. G. Masaryka čestným občanem .
Útlum společenských aktivit nastal po mnichovském jednání německého vůdce Adolfa Hitlera s představiteli západních mocností v roce 1938 a přijetí Mnichovské dohody.V místní kronice se mj. píše: „Jaro přineslo nám…předzvěst čehosi hrozného, jehož následky jsme si nemohli ani domysliti, natož představiti. Režim třetí říše zabral Rakousko z důvodu spojení všech Němců a nebezpečí tzv. bolševismu. Záborem Rakouska zbořila se i naše bezpečnost. U nás stále silněji pracovalo hnutí henleinovské, které vyslovilo 24. dubna v Karlových Varech svoje požadavky. Konečně dochází německými neodpovědnými fanatiky k boji proti republice. Boj jest veden z počátku štvavými řečmi, různými urážkami, poškozováním státního i soukromého majetku a konečně byl učiněn nápor na naše státní hranice… Na základě vážnosti doby doporučovali vedoucí činitelé obce, aby politické strany se sloučily a prokázaly tím jednotnost ve smýšlení a v důsledku toho také jednotnost v činech.....Protože obrana státu vyžaduje mravní i hmotné oběti od každého, rozhodla se vláda pořádati sbírku na obranu státu, které se zúčastnili dobrovolně a s radostí všichni občané….Po odmítnutí pomoci našich spojenců vyhlášena byla u nás mobilizace. S velikým nadšením a v naprostém pořádku odešlo konati svoji svatou povinnost 14 mladých mužů….“
Po několika dnech se zklamaní vraceli domů. Dne 15. března 1939 vznikl pod německou správou protektorát Čechy a \Morava. Německá vojska vstoupila na naše území, začalo poněmčování, okupovala další země Evropy. V místní kronice se mj. píše: „Germanizace vnikala násilně a rychle do všech koutů naší vlasti, nikde nebylo zastání a sebemenší projev nevůle skončil ve vyšetřování gestapa. Na odpovědných místech, úřadech byly často přidělovány německé zkrachované osoby s pochybnou minulostí, které svým brutálním terorem na české obyvatelstvo si získávaly rychlého postupu v kariéře..“ Bez povšimnutí nemohla uniknout pozornost hodnostářů římsko-katolické církve. Ve Vatikánu přijali německého vůdce, mnohde světili jeho zbraně, které pustošili území i lidské životy. Začala krutá válka, masově umírali či byli týráni, mučeni a popravováni lidé, vlastenci. Český národ se vzepřel. Vznikla Obrana národa, postupně řada odbojových skupin, proti okupantům a fašistické zvůli se organizovaly partyzánské oddíly. I v obci o níž je řeč tomu nebylo jinak. V chaloupkách v obci Cikháj, při síťování tašek a záclon, se scházeli ženy a muži. Ženy zpívaly, vyprávěly příběhy, muži hodnotili situaci na bojištích a do mapy zaznamenávali ústup německých vojsk z okupovaných území Sovětského svazu, domlouvali pomoc partyzánům, připravovali se k aktivitám po osvobození.
Ve školní kronice je psáno mj. „ Náš lid se scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách odposlouchával zakázaný rozhlas z Londýna a z Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy, svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivě vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: Když mně bylo nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si: Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.“ Většina občanů obce se zapojila do odbojové činnosti. Někteří vstoupili do partyzánských jednotek, jiní pomáhali partyzánům ve zpravodajské činnosti, prali a spravovali partyzánům prádlo a oděv, organizovali potravinovou pomoc, poskytovali přístřeší. V malé vesničce o 150 obyvateli řádilo gestapo a německá vojska. V pravidelných intervalech přijížděly kolony německých vojsk, auta s příslušníky gestapa zatýkali místní občany včetně žen,nemilosrdně likvidovali majetek některých občanů.. Dne 5. května 1945 zorganizovali místní občané povstání. Přes příjezdové silnice do obce nakáceli smrky a zabránili tak příjezdům vojsk do obce. Básník Petr Křička, který se ve válce ukrýval v obci do školní kroniky mj. napsal: „ Vidina královských Hradčan, symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945 spolu s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici.- V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy….“ Měli rádi svou vlast, svoji ves, nebyli proti německému lidu, ale odsuzovali a bojovali proti německému fašismu, proti brutálnímu zacházení, proti jejich touze ovládnout Evropu i naši zemi za cenu vyvraždění nebo vystěhování mnoha milionů lidí.
Poválečné nadšení se projevilo ve velké společenské aktivitě. Stavěl se kulturní dům, koupaliště, organizovalo velké mládežnické setkání, všichni se radovali ze svobody, z vítězství, měli se rádi. Ač žák základní školy , díky rodičům, škole, společenským aktivitám v obci jsem začínal chápat hlavní příčiny protektorátního uspořádání a světového krveprolití, lidského utrpení, sadismu. Z názorů řídícího učitele, partyzánů, občanů, kteří se vrátili z koncentračních táborů, jsem vnímal jejich touhu vyvodit z války důsledky a tvořit sociálně spravedlivější svět, který nebude hříčkou náhod, ale předmětem vědecké plánovitosti, dělby práce, vzájemné spolupráce všech národů. Tehdy nebylo voláno po všeobecné nivelizaci, standardizaci, uniformitě ani po slepém rovnostářství v oceňování kvality lidské práce.. Pod pojmem hrdinství nebylo spatřováno zbabělé zabijáctví, rozkrádání majetku lidu. Usilovalo se o daleko vznešenější a odvážnější hrdinství, o hrdinství tvorby lidské práce. Občané se snažili oprošťovat od předsudků a pověr, od hamižnosti a krajního individualismu a subjektivismu, od útlaku hmotného i morálního. Bohatství života nespatřovali v jeho zmatenosti, neuspořádanosti, v roztříštěnosti, v projevech sobeckosti a egocentrismu. Byli přesvědčeni, že čím hlouběji je jednotlivec spjat s druhými lidmi, čím více je účasten jejich štěstí, nezdarů i úspěchů, tím výše roste jeho vlastní osobnost, tím bohatší je náplň jeho osudu a tím lidštější jsou cíle jeho života.
Nikdy nepochybovali o poslání inteligence. Věděli, že jejich posláním je vést a razit cestu, že nikoliv pomazaní tlučhubové, ale tvůrci a hledači nových cest vedou a mohou vést společenství lidí. Bez poznání skutečnosti, bez odvahy poznávat život, bez vlastního názoru a pohledu na svět nelze vést, řídit, organizovat, prát se. Nikdo nemá také právo nazývat se pracovníkem ducha, řídícím společenským činitelem.. Na jedné předvolební schůzi v roce 1946 řídící učitel řekl: „Zvítězíme . Již nebudeme přízrakem jakési beztvaré lidské masy, ale společenstvím svobodných, tvořivých osobností, spojených prací na společném díle, vzájemnou úctou k sobě navzájem a společnou cestou všeho lidského pokroku. Sociální nespravedlnost se rozplyne jako jarní ledy. Nesprávné názory na svět i názory vyčtené z románů se rozplynou jako jarní červánky. Snad z nich zbudou na obzoru života šedé mráčky, z nichž občas i slzný déšť zaprší, ale jedno je jisté: život se bude ubírat plánovitě, podle potřeb a zájmů lidí..“ ….Bohužel mnohé dopadlo jinak.
Zmíněné události a citáty mnohých jsem si připomněl po přečtení knihy J. K. Tyla.. Nemohl jsem se oprostit od osobních úvah o výboji po listopadu 1989 do dnešní doby, o hybných silách oné doby. Osobně jsem zklamán vývojem.. Představitelé oněch listopadových a polistopadových sil vždy hovořili, že pracují ve jménu spravedlnosti, ve jménu lidských práv, v zájmu spokojenosti občanů, všech sociálních skupin... Jakmile dosáhli potřebných změn stali se tvrdými uskutečňovateli mnohdy nepořádků, likvidace všech sociálních výhod, anebo i skrytými prostředníky k návratu monarchie, do období před rokem 1918., Některé jevy v kampani při volbě presidenta republiky byly, dle mého názoru, varující.
Nejsem znalý praktik orgánů Evropské únie, Zveřejněná slova rakouského europoslance pana Stadera, pokud jsou pravdivá, vzbuzují u mě obavy. Podle zdroje www.lidovky.cz prý mj. řekl: „Musíme se podívat na vše, co se v České republice dělo po válce. Jedná se o miliony zavražděných lidí a miliony odsunutých lidí. Něco takového nemůžeme akceptovat. Nemůžeme v EU akceptovat stát, který se nepřizná ke své historické vině…Uvědomme si, že lidé, kteří byli vyhnáni, 800 let přispívali k blahobytu České republiky..“ Slova se zdají neuvěřitelná. Osobně bych se zamýšlel, co se všechno dělo u nás po Bílé hoře, co se dělo v České republice díky fašistům před válkou a ve 2. světové válce, proč povstali spisovatelé, umělci a pracovali pro uvědomění národa, proč nejlepší představitelé intelektuální fronty spolu s tisící dalších občanů umírali v německých koncentračních táborech a na bojištích 2. světové války.
Jsem rád, že jsem se vrátil ke čtení knihy Josefa Kajetána Tyla a hledal souvislosti v dalším období. Uvědomil si, co je třeba dělat, aby vzrůstal pocit sounáležitosti každého Čecha, Morava a Slezana k českému národu, ke svému státu, k jeho tradicím...
Akademik Zdeněk Nejedlý kdysi napsal: „…Co Tyl podnikl,
bylo velké, přímo revoluční dílo. Až do něho existoval „lid“, „národ“ jen na stránkách knih a časopisů, teď bylo možno ukázat a říci: Hle, zde je národ. Vědomý si svého češství i pracující v jeho duchu. A i všechna kulturní práce dostala tím základ, na němž se mohla rozvíjet, i tvůrčí práce půdu, z níž mohla čerpat mízu pro své tvoření“.
Rudolf Hegenbart