Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!
Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!
Mnichovská zrada západních spojenců v roce 1938 přinesla mnoho zlého i malé obci Cikháj. Občanka J. M. řekla stručně mj.: „… Na protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyla divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci. K jaru 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Tatínek se jednoho vojáka zeptal, co chtějí. Německý voják se ptal, kde jsou Rusové. Otec se bál cokoliv říci, a tak odpověděl, že neví, protože neodebírá noviny a radio nemá. Němec se mu přiznal, že mu o nic nejde, ale že nebyl mnoho let doma a neví, co je s rodinou, že mu je jedno kdo vyhraje válku, ale hlavně, aby byl konec…“
Cikhájský občan hajný A. Haman krátce po přechodu k partyzánům v roce 1944 s J. Jůnem z Nové Huti
Počátkem roku 1945, po vypálení Vajsovy chalupy a nelidském jednání s obyvateli německým vojskem, vše naznačovalo brzké ukončení hrůzné války. K tomuto období např. B. L. řekla mj.: „… Pamatuju si, když na Pihovinách seskočil partyzáni a kolony Němců začaly jezdit na Cikháj. Když vypálili Vajsovu chalupu, zavírali J. Roučku, tak jsme zrovna měli na stole oběd. Všichni ho nechali na stole a nejedli. Přestalo nám chutnat. Měli jsme strach, že nás vypálí a vyženou nebo odvezou … Několikrát byli u nás partyzáni pro chleba a cibuli. Záhy po udání přijelo gestapo. My jsme leželi v posteli a jeden jak chodil po místnosti, tak na nás ukazoval a říkal kindr, kindr, kindr. Maminka rozuměla trochu německy, a tak je poslouchala, co říkají… Na Němce nemám dobré vzpomínky. Měla jsem k nim odpor... Otec spolu s chlapama z Cikháje drvařil. Jednou je navštívili v lese partyzáni. Přinesli nějakou kořalku nebo líh z vypuštěného lihovaru ve Žďáře. S chlapama se pěkně napili a všichni byli namazaní. Naši drvaři to nevydrželi. Některé bylo třeba odvést na sáňkách domů. Pak leželi u nás. Byl to strejc Slámů, Odehnal, Šebek, Koláček, Blažíček a můj tatínek. Strejce Slámovýho jsme dali na slámu. Přinesli ji do světnice na podlahu. Blažíčka dali ležet ke kozy do chlívka. Pro nás děcka to bylo legrační. Hajnej W. je udal. Pak přijeli gestapáci a u nás je kvůli partyzánům vyslýchali. Po světnici chodili jak frajeři, frajersky se promenádovali. Při výslechu však chlapi nic nevěděli. Koláčka toho odvezli ještě k výslechu do Nového Města na Moravě. Nebylo to nic platné, nic nevěděl… Těsně před koncem války přijela do obce Todtova organizace. Vedle velitelů, Němců, to byli vesměs zajatci polské a ruské národnosti. Bydleli ve škole, v jedné hájence a Němci v hospodě u Joklů. S Rusy a Poláky jsme sedávali u kapličky. Anežka Ptáčkova, Máňa Pešlova a další. Holky zpívaly česky a oni rusky a polsky. Bylo jich asi dvacet. Byli to dobří kluci. Oni nám zpívali „Všagda je cestička, kakdá je panenka…“ Pak se ztratili. Některé zajatce odvedli partyzáni a ostatní odjeli pryč. Dva z nich se vrátili po válce jako ruští vojáci a hlídali u Hamanů. “
V ranních hodinách dne 1. května 1945 byla obec obsazena totálně německým vojskem. Vojska prohledávala každou usedlost, hledala partyzány. F. P. řekl mj.: „… Na 1. máje 1945 byla obec obsazena Němci. Obsazeny byly všechny chalupy, i naše. Němci hledali partyzány. Dostal jsem rozkaz od vojáka otevřít vrata stodoly. Němec se za mnou díval, chvíli stál a pak jako by odcházel, se na mě podíval, zahrozil rukou a řekl: Ziegenhain, sam partyzán! Usuzoval jsem, že je zle. Nakonec, díky partyzánům, to dopadlo dobře. Ještěže válka skončila. Kdyby se válka prodloužila, tak nevím, jak jsme na Cikháji dopadli. Asi špatně. Byla to špatná doba…“
B. B. řekla: mj.: „… U nás ve dvoře Němci pili vodu a brečeli. Říkali, že toho mají plné zuby a domů, že to mají strašně daleko. Obyčejní vojáci také za válku nemohli. Všichni Němci nebyli stejní…“
Po květnovém povstání místních obyvatel a po odstranění nakácených stromů přes silnice nastala v obci příjemná atmosféra. Na domku, kde sídlil starosta, vlála československá vlajka, místní cestář vyhrával na harmoniku. U domu č. 1 byla odzbrojována prchající německá vojska a sepisována odebraná munice. Partyzáni obědvali v mnoha domácnostech, hovořili s občany.
S občany Herálce na kótě 801 velitel partyzánského oddílu N. Melničuk (vlevo) a partyzán hajný Adolf Haman z Cikháje (vpravo)
Obec se připravovala na uvítání prvního vojáka Rudé armády. Na silnici před místní školou se stavěla slavobrána. První voják dorazil 10. května 1945. Po slavnostním uvítání pozval vojáka místní občan Josef Sláma. Pěstoval tabák a chtěl vojákovi nabídnout v novinovém papíru zabalenou cigaretu. Snažili se mluvit, každý po svém. Voják se zeptal, zda by nebyla vodka. Sláma odpověděl, že je všechno. Nedávno vypustili partyzáni lihovar ve Městě Žďáru. I občané Cikháje byli o tom informováni. S trakaři a nádobami jeli do Žďáru a nabírali si líh. Sláma začal nalévat líh. Jenže ruský voják chtěl nejprve deci vody, po ní deci vodky a nakonec znovu deci vody. Sláma mu nerozuměl, a tak začal míchat do lihu vodu a vodu do lihu. Namíchal tak několik lahví, než pochopil způsob pití vojáka Rudé armády. Poté společně vypili dvě nebo tři deci a voják zazpíval Kaťušu. U Slámů bylo veselo. Byla to první domácí oslava vítězství.
V té době německá vojska ujížděla před vojáky Rudé armády na Západ. A. R. vzpomínal: „… Po silnici jezdily kolony německých aut. U kapličky stála Ruska a ukazovala jim doprava. Auta pomalu pocukávala až zastavila. Jako kluci jsme nosili zahozené zásobníky ze samopalů a skovávali. Jednou jsem šel s putnama pro vodu ze studánky. Najednou Němci. Volali wasser, wasser. Měli žízeň. Táta uměl částečně německy, a tak se s nimi domlouval. Oni říkali banditi nix a on nein, banditi nix. Záhy volali Deuchlan Brod, Deuchland Brod. Ujížděli před Rudou armádou k Brodu...“
Po krátkém pobytu maďarských vojsk vstoupilo do obce dne 12. května 1945 na 1 200 rumunských vojáků. Na pokraji lesa na západní straně obce postavili pro ubytování vojáků několik malých dřevěných chatek. Důstojníci a jejich pomocníci se ubytovali v domácnostech. Rumunská vojska pomáhala zatýkat zběhlé německé vojáky a dopravovala je na určená místa, spolupracovala s malou skupinkou vojáků Rudé armády. Ta sídlila u Hamanů č. 1 a u Štouračů. Rumunští vojáci postavili v obci několik saun pro potřeby očisty vojáků. Snažili se spolupracovat s občany. Vytvářely se dobré vztahy. Mladí kluci chodili za vojáky na pokraj lesa a nosili jim krajíce chleba namazané sádlem. Ti je zase učili na oplátku mnoha rumunským slovům. Poslední neděli v květnu uspořádalo velení rumunských vojsk pod humny domů č. 1, 39 a 28 velké shromáždění vojáků a místních obyvatel. Součástí byla veselice, tancovalo se. Na shromáždění promluvil rumunský generál Coltofean. Hovořil o úloze rumunské armády ve 2. světové válce, o přátelství mezi rumunským a československým lidem a požádal občany, aby ochraňovali velký dřevěný kříž, který postavili před tehdejším chudobincem, dnešním obecním domem. Mluvil francouzsky. Jeho projev překládal do českého jazyka místní řídící učitel Oldřich Bartoš. U kříže se před shromážděním a veselicí konala bohoslužba za účasti všech vojáků. Taneční zábavou končil pobyt rumunských vojsk v obci Cikháj. Tím vlastně skončila v obci 2. světová válka.
Vraceli se domů všichni občané, kteří byli zatčeni gestapem a odsouzeni k trestu smrti. Před popravou je zachránil příjezd Rudé armády do Prahy. Vrátili se i oba partyzáni z obce, kteří působili v partyzánských oddílech Zarevo, Vpřed a v brigádě Mistr Jan Hus. Vraceli se občané, kteří byli odveleni na nucené práce v německé říši.
Nadšení obyvatel bylo nesmírné. Občané přispěli manifestačně na výstavbu nového rodinného domku J. Vajse, který vypálili Němci 3. ledna 1945. Zanícení obyvatel vyvrcholilo v červenci na společné zábavě u Pilského rybníka. Zúčastnili se jí téměř všichni občané, bývalí partyzáni, mládež ze širokého okolí i hasičské jednotky.
Aktéři oné doby už nežijí, klesá počet pamětníků. To však neznamená, že bychom si neměli dobu temna, všechny válečné hrůzy, ale i radost občanů z vítězného májového rána připomínat. Na pospolitost občanů, vzájemnou úctu, radost ze svobody se nezapomíná.
Letecký pohled na obec Cikháj. Pilíř odboje proti německému fašismu
Z vyprávění občanů Cikháje z roku 1999 napsal Rudolf Hegenbart
Náhledy fotografií ze složky cikháj 45
