Názory iniciované statí spisovatelky Lenky Procházkové
Názory iniciované statí spisovatelky Lenky Procházkové.
Četl jsem úvahu spisovatelky, bývalé disidentky Lenky Procházkové Názory na současnost. Nikdy jsem se s ní nesetkal, nemluvil s ní. Slyšel jsem ji ale několikráte a četl řadu jejích článků. Musím odpovědně prohlásit, že bych její názory podepsal i třikrát. Mluví a píše i z mého srdce, z mých zkušeností.
Jsem součástí generace, která prožila Protektorát Čechy a Morava, okupaci fašistickým Německem. Jako kluk prožíval jsem všechna utrpení dospělých, zatýkání mužů i žen gestapem, příjezdy německých vojsk, obsazení obce a všech domů, totální prohlídky, vypálení jedné budovy a prostřílení další a odvlečení jejich obyvatel, strach.
Zaznamenával jsem noční příchody partyzánů domů, jejich rozhovory s rodiči a předávání jim domácích produktů, chleba, sádla, másla, někdy i masa. Prožíval jsem radost z vítězného májového rána kdy starosta s partyzány prohlásili naši obec za svobodnou a místní cestář vyhrával na harmoniku. Radost a veliká nálada obyvatel se opakovala při příjezdu prvního vojáka Rudé armády do obce. Byly to krásné chvíle, které zůstaly zapsány hluboko v srdci i v dospělých létech, vlastně dodnes.
Díky Rudé armádě a domácímu odboji i statečným občanům naší obce, skončila okupace naší vlasti německými fašistickými vojsky. Fašistická vojska utíkala, i přes naši obec, před Rudou armádou na Západ.
Před občany se otevírala vidina veliké myšlenky mezinárodního bratrství, přízrak konce starých majetkových poměrů, které v širším měřítku byly příčinou světového krveprolití. Klasickým a smutným příkladem pro naše národy byla z roku 1938 Mnichovská zrada západních mocností a na druhé straně program nového sociálního řádu, který podal Sovětský svaz. Nebylo divu, že válečná utrpení a prožitky velkého krveprolití vedly náš lid k tomu, aby uprostřed kouřících trosek a duchovního válečného zmatku se připravoval na rozvoj spravedlivého světa, v němž technická civilizace založená na vědecké plánovitosti, na spolupráci všech národů a lidí, přivede naši společnost ke svobodě a spokojenosti.
Význačným rysem té doby se stala lidovost, což neznamenalo všeobecnou nivelizaci a standardizaci, uniformitu, ochuzení života, rovnostářství v oceňování práce, ale daleko vznešenější ideály jako bylo hrdinství umělců, badatelů, techniků, horníků, strojařů, zemědělců, každodenní práce ve prospěch všeho lidu. Bohatství individuálního života záleželo v jeho spojení s ostatními životy lidí. Mezi jednotlivcem a kolektivem neexistovaly zásadní rozpory. Tvořilo se společenství svobodných, tvořivých jednotlivců spojených prací na společném díle, provázené vzájemnou úctou, zbavených od pověr, předsudků, hamižnosti a krajního individualismu, od útlaku hmotného i morálního. Vytrácela se psí úzkost o každodenní existenci, otevírala se možnost každodenní tvůrčí práce, uplatnění umu a schopností, vzdělanosti každého.
Dokladem souhlasu široké veřejnosti s takovým zaměřením byla obrovská poválečná aktivita. Budovaly se vodovody, kulturní domy, hříště, nové průmyslové podniky, začala spolupráce mezi malými a většími zemědělskými celky, vzrůstala strojová vybavenost zemědělců. Když jsem četl historii obce a seznámil se s aktivitou občanů po vzniku naší republiky v roce 1918, tak bylo možné poválečné úsilí lidu přirovnat právě k tomuto období. Nebylo divu, že velkou iniciativu v budování nové společnosti vyvíjela mladá generace.
Tyto nové myšlenky nebylo třeba uměle roubovat do myslí lidu a mladé generace. Myšlenky socialismu vyrůstaly u nás z pokrokových tradic české historie a navazovaly plynule na ideje husitství a naší reformace vůbec, na ideje našeho národního obrození, na ideje Masarykovy.
To, že v průběhu let docházelo k mnoha deformacím myšlenek demokratického socialismu nebylo chybou myšlenek samotných, ale řídících kádrů, úrovní jejich vzdělanosti a osvojení si těchto ideálů. Vždy kdy se otevíraly nůžky mezi lidem a řídícím subjektem společnosti, jeho činiteli, kdy se odchylovali od tradic, zvyklostí, historie naší vlasti, kdy se snižovala vzdělanost, omlouvaly se úchylky od programů a myšlenek československého socialismu, tak poválečné ideály ztrácely na významu. A když se k tomu přidaly aktivity různých rozvědek s cílem využít náš demokratický socialistický vývoj či jeho deformace k naplňování svých mocenských zájmů, končila společnost v rozporech a svým způsobem v rozkladu všeho, co považovala za vynikající.
Velikým obdobím nápravy všech deformací, se stal program Pražské jaro 1968 formulovaný v Akčním programu KSČ. Byla to předzvěst k návratu k poválečným myšlenkám vývoje společnosti, k myšlenkám naší historie, kulturních tradic, zvyků, k poznávání a využívání zkušeností našich velikánů kultury, techniky, k rozhodující pozornosti vědeckotechnickému rozvoji a ke spolupráci s průmyslově vyspělými zeměmi. Na prvním místě byl člověk, realizace jeho potřeb a zájmů, jeho uplatnění a vytváření podmínek k jeho tvůrčí práci. Téměř celý národ povstal, aby podpořil takový program, pomohl řídícímu společenskému subjektu a jeho představitelům odstraňovat bariéry v naplňování představ.
Bohužel program, který se stal věcí všeho lidu se stal trnem v oku některým rozvědným orgánům, vnějším i vnitřním, kterým pro své zájmy vyhovovaly raději deformace a úchylky než demokratický socialistický vývoj a spokojenost občanů a tak vytvářely prostředí k likvidaci této politiky. Vše končilo okupací naší země spřátelenými armádami, což bylo nevídané a zničující. Vedoucí činitelé, kteří byli pilíři nové demokratické politiky byli postupně cílevědomě odstraňováni a nastalo období normalizace, návrat k politice minulé tolik kritizované.
Noví vedoucí posrpnoví činitelé si byli vědomi, že mnoho z toho, co považoval lid za prospěšné nemohou zatratit. A tak se rodily programy vzdělanosti, kultury, průmyslu, zemědělství, které dosahovaly mnohdy lepších výsledků jak některé země západní Evropy. Přesto působením mnoha sil, domácích i vnějších, docházelo k omezování toho či onoho, rostla nespokojenost, lidé nemohli vyjíždět do zahraničí či rozvíjet a naplňovat své zájmy v míře, kterou si představovali.
Rozpory vyústily v masové protesty, které umě využívaly ve svůj prospěch západní rozvědné orgány. Vše se zvrhlo ve společenský převrat. Lidé ve veliké převaze netoužili po likvidaci socialismu a po návratu kapitalismu. Věděli dobře, že kapitalismus nebyl nikdy a také ani dnes nemůže být, demokratický. Nedocenění úlohy hnutí organizované ze Západu, neřešení zavčas některých požadavků lidu, neustálé omlouvání nedostatků, neřešení personálních rozporů uvnitř řídícího subjektu společnosti, vyvrcholilo dáním svých funkcí k dispozici, vzdáním se svých mandátů, tedy právě nejvyšších činitelů tohoto řídícího subjektu. Ze dne na den utekli od moci.
Byla to nepřipravená bomba bez předběžné diskuse a dohody, co dál a s kým v čele vést a rozvíjet dále společnost a jakými směry. Byla to krajní nehoráznost a neodpovědnost starých vládců. Neslaným, nemastným novým vedení strany, které nemohlo znát všechny nebezpečné souvislosti dané doby, umožnili prozápadním činitelům opozice, aby našli své uplatnění. Ti taktně ohlupovali národ, slibovali rozvoj socialismu, ale současně rozbíjeli vše socialistické a připravovali podmínky dokonce pro návrat do období před rok 1918.
Z bomby, která se objevila nečekaným odchodem vůdců KSČ se radovala především opozice nakloněná prozápadním systémům, kapitalistickému vývoji. Ti, kteří měli zkušenosti z roku 1968 z uplatňováni demokratické socialistické politiky byli odváděny do pozadí, aby nakonec se z politické scény vytratili vůbec. V té době se neměli představitelé moci předhánět v koketování s Václavem Havlem, tlačit ho do nejvyšší státní funkce, v této době se měl stát presidentem republiky A. Dubček ať už měl k němu kdokoli a jakékoliv připomínky. Byl symbolem politiky Pražského jara 1968 a mohl se svým kolektivem spolupracovníků a širokými kolektivy přívrženců, udržet podmínky pro rozvoj demokratického socialismu, který vítala naprostá většina národa.
Mnohé jevy ve společnosti naznačují, že by měla končit česká státnost. Nelze říci slovenská státnost, neboť trestuhodně bylo Slovensko, bez souhlasu lidu obou zemí, odtrženo od ´českých zemí a vyvíjí se samostatně. Základy Masarykovské republiky se tak hluboce otřásly. Při vědomí mnoha nebezpečí se ozývají varovné hlasy, které je nutné nepodceňovat, ale reagovat na ně věcně, otevřeně.
Ke slovu se hlásí i vedoucí činitelé z období před rokem 1989. Bez sebereflexe, ale s vidinou jakési své hrdinné práce, kteří dělali vše správně, ale ti ostatní je klamali. Jejich současné řečnění považuji za vtip, ale také za nehoráznost. Nikdo je nepodrážel, neomezoval v aktivitách ani jim nedal úkol skončit ve funkcích. Podráželi se sami protože nereagovali na potřeby společnosti a lidu. Neustále omlouvali nedostatky a vystavovali se různým poznámkám a vtipům. Dokonce nereagovali anebo nerozuměli, nechtěli rozumět varovným informacím, které jim předávaly orgány bezpečnosti a nižší články stranické výstavby, neuměli zřejmě rozpoznat jejich obsah a využít pro politickou práci. Dnes vyhledávají nepřítele, na kterého by svalili vlastní slabost a hloupost.
Měli by raději mlčet a pomáhat společnosti obnovit myšlenky Pražského jara 1968, osvojit si jeho podstatu, úsilí, problémy, vlastní chyby, příčiny zrady a ukončení Pražského jara 68. Pracovat, aby ideály roku 1918 a 1945 zůstávaly trvalým programem naší společnosti. Je už po dvanácté a na jejich osobní „hrdinství“ před rokem1989 není zřejmě nikdo zvědavý.
Názory paní Lenky Procházkové podepisuji, souhlasím s ní a přeji jí úspěchy.
Rudolf Hegenbart červenec 2016