SPOLEK PRO VPM - archivní verze - nový web je vets.cz

Ke konci letošního roku a v první polovině příštího roku si národy naší vlasti připomínají 65. let odbojové činnosti proti nacismu a své osvobození. Mezi významná centra odboje patřila i obec Cikháj na Žďársku. Občané organizovali odbojovou činnost, posléze pomáhali partyzánům. Obec byla v pozornosti německého gestapa a německých vojsk. Na tato léta nechceme zapomínat. Trpělivě pročítáme všechny dostupné knihy, dokumenty, vyprávění občanů, pamětníků.
Do blízkosti katastru obce na kótu 801 na Kamenný vrch došel štáb partyzánské brigády M. J. Hus  dne 2. listopadu 1944.

Z knihy Partyzánské hnutí na Havlíčkobrodsku vydanou v roce 1976 okresním muzeem Havlíčkův Brod se dovídáme, že první zprávou o existenci partyzánské skupiny na Kamenném vrchu byla relace okresního četnického velitelství v Chrudimi. Uvádí, že „6. listopadu 1944 kolem 15 hodiny narazila lovecká společnost na českomoravské hranici na kótě 801 na partyzánskou skupinu. Partyzáni stříleli na tři myslivce pravděpodobně ze samopalů a uprchli. Komisař pardubického gestapa Frotze, lesmistr Berle a vrchní lesmistr Wloitzer z Pardubic rovněž použili zbraně. Bylo vypáleno asi 30 ran. K pátrání byly nasazeny dvě čety vojska…“
Velké služby prokázal partyzánům lesní správce z Huti Karel Němec. Pro spolupráci získal lesníky z Cikháje, Adolfa Hamana, Karla Jaitnera a lesního dělníka Josefa Vaise. Na Kamenném vrchu, posléze na Žákově hoře, pod Tisúvkou a okolo Cikháje, pomáhali vybudovat lesní tábor a bunkry. V krátké době byla vytvořena rozsáhlá síť civilních spolupracovníků partyzánů. Občané poskytovali partyzánům jídlo, a služby zpravodajského charakteru. Od léta 1944 byla, pod vedením Františka Bukáčka z Cikháje, organizována pomoc francouzským, polským, ruským a jugoslávským občanům, kteří utekli z německého zajetí. Občan Cikháje Adolf Roučka k tomu řekl: „ Řídící učitel Bartoš byl prvním v Cikháji, který ve dřevníku schovával francouzské zajatce. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička. U strýce Bukáčkovýho byli Jugoslávci, Poláci, Rusové. Pamatuji se jak měli hrozně omrzlé nohy. U Bukáčků je ošetřovali, spali u nich a pak je vezli do Škrdlovic a do bunkru pod Tisůvku..“ Občanka Cikháje Zdeňka Ptáčková řekla. „Manžel mně bral sádlo, máslo, chleba a někam to nosil. Potom převážel na trakači a saňkách chlapy, kterým omrzly nohy..“
Občané nejen pomáhali, ale neustále se radili a koordinovali svoji činnost. Osvojovali si faktory, které měly škodit německému týlu, přispívat k bojové a politické aktivitě. Občanka Cikháje Anna Bílá, ale i další ženy, k tomu řekla: „ U nás se scházely ženský na necování. Povídalo se a zpívalo. S ženskýma přicházeli i chlapi. Ty vyprávěly o válce. Kdy, kde a jak skončí. Na zemi měli rozloženou mapu a na ni ukazovali jak Němci a kudy ustupují. Mnohokrát takto schůzovali. Jezdil sem Jaroslav Oubrecht ze Žďáru člen civilní partyzánské skupiny M.J. Hus. Společně hodnotili situaci a připravovali se na poválečné období. Jindy se schůzovalo u Bukáčků, Roučku, Šebků, Blažíčků, u Vaisů, ve chlévě u Chaloupků.“ Do školní kroniky  řídící učitel O. Bartoš mj. napsal: „ Náš lid se scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách odposlouchával zakázaný rozhlas z Londýna a z Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy, svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivě vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: „Když mně bylo nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si. Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.““
Začátkem listopadu 1944 svážel saněmi a koněm po lesní cestě na Mokré u Cikháje dřevo Jaroslav Opat. Zde potkal tři muže. Byl to nadlesní z Hutě Karel Němec, hajný z Borků Cempírek a člen štábu brigády M. J. Hus N. Chimič. Jaroslav Opat k této události řekl:
„Na lesní silnici jsem byl zastaven asi třemi partyzány. Chtěli zavést na Cikháj. Vezl jsem je na saních. Pak na jejich přání jsem jim ukázal hájenku Karla Jaitnera…“ V tisku dne 20. října 1976 se psalo o rodině Vaisových mj.: „.Stará chalupa měla výhodnou polohu. Skok do lesa a od ní bylo možno přehlédnout v údolíčku celou vesnici. V roce 1944 v chalupě žil lení dělník Josef Vais se svou ženou a dcerou Marií Beránkovou, vdovou s dvěma malými dětmi. Marie Beránková vzpomínala jak uprostřed listopadu 1944 nesla otci do lesa oběd. Bramboračku a kastrol brambor se zelím. Po lesní pěšince se honil poprašek sněhu a Marie se choulila do vlněné šály. Náhle zpoza smrčků vyskočili dva zarostlí chlapi se samopaly přes rameno a rázně si vyžádali jídlo. :“Neboj, neboj“, uklidňovali ji. Pak zmizeli a po chvilce se objevili znovu a vrátili jí prázdné nádobí. Významně přiložili ukazováčky ke rtům a v mžiku byli pryč. Marie se vrátila domů, naplnila znovu nádobí a pak otci celá zděšená vyprávěla, co ji potkalo. Otec ji uklidnil a pak se vydal za hajným Adolfem Hamanem a Karlem Jaitnerem. Byli to partyzáni brigády M. J. Hus.
V knize Z. Jelínka Partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo se píše, že 10. listopadu 1944 se hajný Karel Jaitner seznámil akpt. Chimičem náčelníkem rozvědky brigády M. J. Hus a na jeho přání „navázal Jaitner styk s vedoucím služebny české kriminální policie v Novém městě na Moravě R. Novotným, četnickým strážmistrem A. Havlíkem a praporčíkem pěchoty ‚C. bečkou, který v době okupace bydlel v Novém Městě na Moravě. Tímto spojením získával všechny zprávy o činnosti a opatřeních gestapa, německé bezpečnostní služby, protipartizánských jednotek i o chystaných akcích protektorátní policie a četnictva“
Marie Beránková ve svých vzpomínkách mj. napsala: „…V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu majora Faustova Zarevo, posléze z brigády M. J. Hus majora Fomina. Poskytli jsme jim ubytování, stravu, praní prádla. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pobytu Jagkomanda a německého personálu ve zdejším revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka…“
V knize Z. Jelínka Partyzánský oddíl z zvláštního určení Zarevo se mj. píše, že: „…Počátkem prosince 1944 štáb Zareva nesl do Cikháje vysílačku a zásoby potravin a munice. Část štábu se zastavila v domku Josefa Vaise a další navázali styk s hajným Karlem Jaitnerem a jeho sestrou Karlou. Dne 13. prosince 1944 provedli partyzáni tohoto oddílu přepad četnické stanice v Herálci, kde se zmocnili zbraní a četnických uniforem.. V Herálci navštívili obchody, aby se zásobili potravinami a cigaretami. Do Herálce je provázel uprchlík z totálního nasazení cikhajský občan Adolf Ptáček, bratranec hajného Adolfa Hamana. Celá věc se prozradila…“
 V obci začalo zatýkání. Dne 16. prosince 1944 gestapo vyšetřovalo přepady stanic a zatklo Adolfa Ptáčka i jeho bratra Rudolfa. Postupně byli zatčeni další občané včetně žen. Hajný Adolf Haman se měl hlásit na gestapu v Jihlavě.  Ten však prostřednictvím Karla Němce a Karla Jaitnera se dohodl s partyzány a dne 18. prosince byl fingován jeho únos. Stal se partyzánem jednoho oddílu brigády M. J. Hus. Jeho manželku ve vysokém stupni těhotenství zatklo gestapo a uvěznilo v Jihlavě.
Dne 1. ledna 1945 z Jaitnerovy hájenky byla vyslána diverzní skupina v čele s V. Kadlecem- Ivanem Hrozným, náčelníkem štábu partyzánského oddílu Zarevo do Žďáru  k likvidaci výtopny a lokomotiv. Všichni byli převlečeni do četnických uniforem. Akce se zdařila. Když Němci přijeli na místo diverze, našli tam list papíru s ironickým blahopřáním k Novému roku 1945, podepsané Ivanem Hrozným. Dne 3. ledna 1945 ráno odešli členové oddílu Zarevo z Cikháje. Gestapo zatklo Karlu Jaitnerovou

V knize Útěk a návrat komisař partyzánské brigády M. J. Hus mj. napsal: „Přes den jsme přespávali u Josefa Vaise v Cikháji. Čtvrtého ledna 1945 hospodyně vyprala všem partyzánům prádlo a k polednímu, když se celá skupina probudila, zjistily stráže pohyb nepřátelských rojnic ve směru k Vaisovu domku. Okamžitě jsme vyhlásili poplach, partyzáni chytili vyprané svršky do ruky nebo je mokré navlékli na sebe a utíkali kvapem do lesa. Když nacisté nikoho v domě nezastihli, vypálili domek.“ Gestapo zatklo a uvěznilo Josefa Vaise a Marii Beránkovou.
Dne 4. dubna 1945 byla v Jihlavě souzena Karla Jaitnerová za pomoc a podporu partyzánů. S ní bylo souzen František Bukáček, Josef Roučka, Adolf Chalupka, Jaroslav Opat, Rudolf a Adolf Ptáček, ale také Josef Vais a jeho sestra Marie Beránková, která  dostala dva roky káznice, ostatní byli odsouzení k trestu smrti. Před popravou je zachránil příjezd Rudé armády do Prahy.
Občanka Cikháje Jiřina Machová ve svém vyprávění k historie obce mj. řekla: „Dne 1. května 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Hrozilo nebezpečí, že obec bude vypálena a občané odvlečeni. Díky zpravodajské činnosti partyzánů byla obec uchráněna“. Obec Cikháj, díky partyzánům, byla osvobozena 5. května 1945. V tento den občané, pod vedením revolučního národního výboru v čele se Stanislavem Ptáčkem, aby zabránili dalšímu příjezdu německých vojsk, káceli přes příjezdové silnice do obce smrky, stavěli barikády.
Spisovatel Petr Křička, který v Cikháji pobýval napsal do školní kroniky mj. : „5. květen 1945, vidina Královských Hradčan, symbolu naší svoboda a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšení účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945, ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici…“
V týdeníku Rovnost dne 13. října 1976 v člkánku Partyzánská obec včera a dnes M. Čerbáková mj. napsala: ů líbezná krajina básníků a malířů za války odvedla důkaz tvrdého boje a nejvyšší občanské statečnosti. Obětavost zdejších lidí, ui hrdinný boj partyzánů, vešla do dějin. O to větší byla statečnost žen, které sháněly a připravovaly jídlo, zašívaly a sušily oblečení partyzánů a ošetřovaly raněné, nemocné. Se zbraní v ruce tu naháněli hrůzu německým okupantům partyzánské skupiny M. J. Hus, Zarevo, Vpřed, Kirov a další. Na věčnou památku jim byl nad Cikhájem postaven pomník z mnohatunového kvádru kamene, symbolizujícího tíhu boje i velikost vítězství…“
V knize F. Ťopka Lidé stateční a ti druzí z roku 1966 se v závěru píše: „Nezapomeneme, nikdy nezapomeneme Faustove, Ivane Hrozný, Chimiči, Melniku, Orlove.. Nezapomeneme na živé, ani na ty, kteří za naši svobodu, platili svými životy.

Nikdy nezapomeneme!“
Kéž by tomu tak bylo i dnes.
                                                    
Rudolf Hegenbart