MOJE VZPOMÍNKY A ZAMYŠLENÍ K 70. VÝROČÍ OSVOBOZENÍ
MOJE VZPOMÍNKY A ZAMYŠLENÍ K 70. VÝROČÍ OSVOBOZENÍ
Něco málo na úvod
Nedávno jsem obdržel od přítele videozáznam z USA. Byl stručný. V rychlém přenosu fakt si nejsem jist zda jsem pochytil vše. Komentátor vyprávěl posluchačům o úloze televize. Prý je to největší moc na světě. Baví lid zábavou, zpravodajstvím, popisem událostí, jen aby jste nepřemýšleli, nečetli, o ničem sami neuvažovali. Televize prý strká pod nos zmanipulované věci s cílem, aby jim člověk uvěřil.
Zamyslel jsem se. Koneckonců mnohé události komentované naší televizí to jen potvrzují. Z komentování novoročního poselství presidenta jsem se dověděl z televize o Albertově, o červených kartách ač to s vánočními svátky ani z vizí prezidenta nemělo nic společného. Připadal jsem si, že místo vize na rok 2015 mám útočit právě proti presidentovi.
Blíží se výročí našeho osvobození. Pokud vývody komentátora z videozáznamu USA vezmu vážně pak mám obavy, že všechny události z oné doby může televize předkládat svým divákům v neuvěřitelných formách bez skutečných faktů z doby před 70 ti léty.
Rozhodl jsem se zavčas zveřejnit mé zkušenosti z doby 2. světové války i po a názory, ke kterým jsem dospěl.
Prožitky v období základní školy
Ve 2. světové válce jsem chodil do základní školy. Vedle náročnosti na výuku českého jazyka a počtů jsem registroval, ze strany řídícího učitele O. Bartoše, jakousi shovívavost k neznalostem německého jazyka. Sám dojížděl se zdokonalovat z tohoto předmětu. Naopak jeho horlivost jsem zaznamenával při společných vycházkách do lesa. Bylo to v tělocviku nebo v branné výchově. V lese jsme si většinou hráli, lezli po stromech, z mechu tvořili parčíky. Řídící učitel nás učil píseň „Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda…“ Zajímavé bylo, že ve třídě, při hodině zpěvu, tuto píseň neučil.
Při návratu z lesa zastavovali jsme se u Památníků vojáků z 1. světové války. V roce 1939 byl z jeho přední části odstraněn státní znak naší publiky a jména místních občanů. Očekával nás spisovatel a básník Petr Křička. Ukrýval se v Cikháji a léčil ze své srdeční choroby. Beseda s ním byla zajímavá. Mluvil o Vysočině, o krásách našich lesů, o Žákově hoře, Tisůvce, o Kamenném vrchu, o historii obce. Ptal se na rodiče. Chtěl znát čím se zabývají jak se s námi učí. Citoval nám verše Jana Nerudy. Když končil a odcházel od nás řekl: „Chlapci a děvčata pamatujte si slova tohoto básníka : „šíj kloníce jen před svým národem…“
Když naší spolužačce vypálili němečtí vojáci 3. ledna 1945 domek, maminku a dědečka zatklo a odvezlo gestapo, plakali jsme všichni. Z domku si nesměli nic vzít. Až na žádost místního starosty mohli si vynést nejnutnější věci, peníze, nějaký oděv, chleba. Na cestě před hořícím domkem plakali a naříkali osadníci domku i ženy, které u nich pomáhaly drát peří. Nedaleko na políčku stála a bučela smutně hledící kravička, koza, vedle štěkající pes. Smutný byl to pohled. Spolužačku a další její sourozence odvedli k sousedům. Když gestapo zatýkalo a odváželo dalších osm občanů včetně tří maminek měl jsem strach.
V noci, schoulen v posteli od peřinou, sledoval jsem s napětím noční příchody partyzánů. Ve světnici stáli kolem stolu s rodiči. Vyprávěli jim o Němcích, o tom, co potřebují. Maminka postupně přinášela chleb, sádlo, cibuli, někdy i uzené maso a v konvi mléko. Hrozivě působil příchod německých vojsk 1. května 1945. Naše chalupa byla obstoupena, stejně jako další domky obce. Ze dvora mířil do oken naší světnice kulomet. Pět ozbrojených vojáků vstoupilo do světnice. Od rodičů chtěli informace o partyzánech, kde jsou vysílačky, kde se nachází partyzáni a jejich pomahači. Pak vybídli rodiče, aby je provedli domkem. Jeden voják zůstal se mnou ve světnici. Další šli s našima na půdu, do stodoly, do chléva. Rodiče museli jít první. Za nimi s namířenými samopaly vojáci. Bohudík nic nenašli.
Radostným byl 5. květen 1945. Starosta oznámil, že naše obec Cikháj je svobodná. Na dvou budovách se objevila československá a rudá vlajka. Cestář Haman vyhrával na harmoniku. Občané byli veselí. Odpoledne u nás obědvalo osm partyzánu, veřejně. V dalších dnech u budovy číslo 1 byli odzbrojováni prchající němečtí vojáci, sepisován materiál. Dne 10. května přijel do obce první voják Rudé armády. U školy byla postavena slavobrána, děti ho vítaly květinami. K partyzánům a občanům mluvil starosta, velitel partyzánů i voják Rudé armády. Po skončení slavnosti se ruský voják zastavil u souseda. Po vzájemném objetí nabídl soused kouření a také přípitky. Doma měl líh z lihovaru ze Žďáru, který vypustili partyzáni. Soused míchal líh s vodou. Bylo veselo.
Spolu s dalšími kluky jsem bezstarostně, s pomocí drobných mincí a malého hřebínku, hrál stolní hokej. Spolu s hraním kuliček a sběru některých odhozených věcí od ujíždějících německých vojáků, jako karabiny s uraženými pažbami nebo střelný prach v igelitových krabičkách, které ležely v příkopech podél silnice, to bylo každodenní zápolení. Několikrát jsme si hráli na partyzány. Hovořili jsme o jejich hrdinech jako byl partyzán Ivan Hrozný - F. V. Kadlec, náčelník štábu partyzánského oddílu Zarevo. Toho jsme všichni přirovnávali k Janošíkovi a dalším hrdinům z pohádek a pověstí. Mluvili o zradě štábu partyzánů brigády M. J. Hus, o jeho tragédii v čele s majorem Fominem. Vyrobili si šípy, luky, dřevěné šavle, starší kluci si vzali karabiny s uraženou pažbou, které odhazovali němečtí vojáci při přejezdu obcí. Jednoho dne jsme se domluvili, že „napadneme“ hajného, o němž se vyprávělo v obci, že udával místní občany Němcům. Vykročili jsme k hájence a volali zrádce! Hajný na nás vyběhl a my utíkali kam se dalo. Nechytil nás. Naši akci však oznámil četníkům. Druhý dne přijeli vyšetřovat skandál, který zametli pod stůl naši rodičové.
Asi v polovině května 1945 si dva členové revolučního národního výboru, který v obci působil díky partyzánské brigádě M. J. Hus od 7. listopadu 1944, „vyšlápli“ na manželku nadlesního, který jako Němec byl povolán na frontu. Ve 2. světové válce však zachránil mnoho mladých občanů před odchodem do říše a občany před zatčením gestapem. Říkával příslušníkům gestapa, že on nemá v lese komunisty jak tvrdili, ale dřevaře, kteří plní jeho úkoly. Měli tři dcery, z nichž jedna byla i mojí spolužačkou, a malého syna. S okamžitou platností dali manželce nadlesního příkaz vystěhovat se z hájenky do místního včelína. Byl to malý objekt bez vody, ve špatném hygienickém stavu. Dva členové revolučního národního výboru ničeho nedbali. Vybrali jí sklenice, hrníčky, koberce, obrazy. Mnoho věcí rozšlapali, odnesli i šicí stroj. Plakala a volala zdali ví, že má tři dcery a potřebuje jim šít. Pláč a volání nepomohly….
O tomto dění a situaci rodiny byl spraven hajný, bývalý partyzán Haman. Před zatčením gestapem odešel v listopadu 1944 k partyzánům. Po té gestapo zatklo jeho manželku. Byla v jiném stavu. Na vánoce 1944 zůstaly doma samotné dvě dcery. Vařit a koupat je chodila sousedka. Hajný zašel za dvěma členy revolučního národního výboru a vynadal jim. Ptal se jich zda ví, že včelín je malý, krajně nehygienický, bez vody a topení, bez možnosti spaní dětí i jejich maminky, že jde o nehorázný protilidský čin. Dal jim příkaz vrátit ukradené věci do hájenky a manželku nadlesního ubytoval ve své hájence. To byl poprask! Občané jeho rozhodnutí podporovali, zmínění činitelé protestovali. Hajného, bývalého partyzána, udali ze zdůvodněním, že partyzán ukrývá Němku! Vyšetřovat ho přijeli četníci a také dva důstojníci Rudé armády. Vysvětlil jim, že rozhodnutí dvou „revolucionářů“ byl krutý zločin proti lidskosti a také to, že manželka nadlesního není Němka, ale Češka z nedaleké obce, která se za nadlesního provdala. Sám nadlesní než byl povolán jako Němec na frontu, byl oporou obce před udavači a „choutkami“ gestapa. Četníci i důstojníci Rudé armády vysvětlení porozuměli. Po té se s nimi rozloučil.
Hovory po skončení války
Partyzáni z místa i okolí se setkávali s občany u zapálené fatry. Diskutovalo se, ale i zpívalo. Spolu s kamarády jsem se zúčastňoval i já. Partyzáni připomínali prožitky, mnohá utrpení i radosti. Ubezpečovali, že nikdy nebyli proti německému národu, ale proti fašismu. Opakovali některé části jejich bojové přísahy, kterou byli vázáni, že „...budou bojovat tak, jak bojovali praotcové husité, neznaje bázně, nereptaje ve svízelných situacích, že neustanou v boji a nesloží zbraně dokud země česká a moravská nebude vyčištěna od hitlerovských band a jejich přisluhovačů“.
Odsuzovali zradu tehdejších západních spojenců při podpisu Mnichovského diktátu v roce 1938, který umožnil ukrást naše území a zřídit protektorát Čechy a Morava, likvidovat naše vlastence. Souhlas občanů byl vyjádřen potleskem. Na závěr partyzáni zpívali píseň, která končila slovy: “...kdyby tě Germán snad přemlouval nejvíce, vzpomeňme Čechové na naše Lidice…“
Výuka ve škole začala až po odjezdu 1.200 rumunských vojáků. Do obce přijeli 12. května 1945. Přivedli i mnoho koní. Jako kluci jsme je chytali, pásli je a na nich se vozili. Bylo nám smutno když byly koně shromážděni a odvedeni k Novému Městu na Moravě. Vojáci rumunské armády pomáhali zatýkat poslední zbytky německých vojáků, chránili obec před rabováním a prováděli vlastní očistu. Z obce odjeli 28. května. Před odjezdem svolali shromáždění vojáků a místních občanů. Uskutečnila se mše svatá u zvonice kde postavili veliký dřevěný kříž. Na louce pode Dvorem byla pak velká taneční zábava, Vyhrávala rumunská vojenská kapela. V tento den skončila v naší obci 2. světová válka.
Ve škole se náš třídní učitel vracel k válce. Citoval z místní kroniky slova své předchůdkyně: „Jaro 1938 přineslo nám v našem politickém životě a do našeho klidného života předzvěst čehosi hrozného, jehož následky jsme si nemohli ani domysliti, natož představiti. Režim třetí říše zabral Rakousko z důvodu spojení všech Němců a nebezpečí tzv. bolševismu. Záborem Rakouska zbořila se i naše bezpečnost…“ Hovořil o henleinovském hnutí, které v dubnu téhož roku vyslovilo své požadavky a pomohlo rozbít naši Masarykovskou republiku ustavenou v roce 1918. Mluvil o vzniku odboje u nás, o občanech, kteří se zapojili do hnutí Obrana národa i o pocitech místních občanů. Říkal, že ve válce na jejich očích jakoby četl Jiráskova slova: „Když mně bylo nejhůře, napadá mně vzdor a myslím si . Tisíc let jsme tu stáli obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se!“ Občané Cikháje se nepoddali. Dva hajní přešli k partyzánům, ostatní jim pomáhali. Dle svých možností a schopností přispívaly k osvobození všechny rodiny. Z naší horské vesničky strádalo a čekalo na popravu v koncentračních táborech 11 občanů. Z cel smrti pankrácké věznice je osvobodila v květnu 1945 Rudá armáda. Připomínal pocit národa, který vyjádřil básník Petr Křička v básni „Po Mnichovu.“ Citoval dvě sloky:
„My, včera spojenci a vzácných přátel stát, / dnes cizinci jsme nevítaní ./ Příteli do očí kdo pohlížel by rád, / když zradil ho a na smrt raní.
Je svého osudu však strůjcem každý sám. / Vy jásáte, my krvácíme./ A zbytkem krve své se za svou lásku k vám / a za vás hanbou, hanbou, rdíme“.
Připomínal hrdinství a statečnost vojáků Rudé armády. V dalším období, i na veřejné schůzi obce, citoval slova amerického generála D. Einsenhowera, která pronesl před kongresem USA v červnu 1945:
„Tažení Rudé armády sehrálo nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků – mužů a žen – musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu se bude uctívat v dějinách navždy.“
V tomto roce si připomínám vše znovu
V letošních májových dnech roku 2015 si připomínám onu velikou válku. Vzpomínám na naše dětství, všechny prožitky strachu i radosti. Jako dospělý důchodce vím, že ve 2. světové válce šlo nejen o boj armád, ale i o střetnutí dvou společenských soustav, o boj idejí. Od té doby uplynulo 70 let. S velkým respektem nezapomínám jak naši občané vítali radostnými úsměvy, náručemi šeříků, naše svoboditele, partyzány a vojáky Rudé armády. Připomínám si vypálení chalupy Vajsovy, utrpení rodiny, prostřílení kulomety chalupy Roučkovy, odvlečení majitelů, jakož i ukradení zvonu z naší místní kapličky svaté Anny, časté návštěvy německých vojsk a gestapa, pouštění vlčáků do houštin nad chalupou, pálení pancéřových pěstí do lesů za účelem chycení partyzánů. Připomínám si i poslední vítězný boj partyzánů s německými vojsky za Cikhájem směrem ke Kocandě dne 27. dubna 1945. Před německým vojskem a německými četníky ubránili výsadek potravin a materiálů ze Sovětského svazu. Heroický, obětí plný, vítězný boj proti německému fašismu byl tehdy i v naší obci dobojován.
Fakta a odkazy varují i dnes
Ve 2. světové válce našlo smrt 60 milionů obyvatel naší planety, 360 tisíc Čechoslováků, z nichž 200 tisíc zemřelo v policejních věznicích a koncentračních táborech. 144 tisíc vojáků Rudé armády padlo na našem území, 4 tisíce příslušníků 1. čsl. armádního sboru i mnoho dalších desítek tisíc bojovníků. S úctou si připomínám všechny padlé, popravené, umučené, vězněné, jakož i ty, kteří se účastnili odboje proti fašismu.
President, dr. E. Beneš, po návratu z exilu do naší osvobozené vlasti v roce 1945 mj. řekl: „…Na tuto válku se nesmí zapomenout a aby se nezapomnělo, je nutno ji sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.“
Jako jeden z posledních pamětníků, si připomínám přání partyzánů a našich vojáků, žít v sociálně spravedlivé společnosti bez hospodářských a politických krizí, bez improvizování života, bez stálé úzkosti o zítřek, bez strachu z toho, co přijde. Nechybělo mnoho a většina občanů nesouhlasících s německou okupací a vznikem protektorátu Čechy a Morava mohla bydlet na Sibiři anebo v asijských stepích. Říšskoněmecký kancléř Adolf Hitler prohlásil v červnu 1942 mj. „Jsem pevně rozhodnut nevzdat se nikdy Čech a Moravy… Nejste-li schopni to pochopit a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům…“ Po Židech, Polácích, Cikánech a duševně a fyzicky postižených byli na řadě Češi. Němečtí uchvatitelé toužili po naší rodné zemi, po bohatství našich národů. Totální germanizaci, genocidě a vystěhování českého národa zabránili naši spoluobčané, státníci a především vojáci armád zemí protihitlerovské koalice, zejména Sovětského svazu.
Názory odpůrců jsou varovné
Mnozí odpůrci den co den zjevně narušují význam oné války pro naše národy i tehdejší obrovskou autoritu Sovětského svazu, zdroje na nichž byly rozvíjeny principy naší svobody, samostatnosti, naší státnosti. Snižuje se porozumění tomu, o co tehdy šlo, kdo byli viníci a kdo oběti. Projevují se snahy na hrůzy války a okupace našich zemí zapomenout. 70 let po válce neexistuje světový mír. Válčí se na mnoha frontách. Svět je zahlcen vojenskými základnami a obloha zaplněna špionážními družicemi. V roce 1989 lid uvěřil tribunům z balkonů, že pravda a láska zvítězí nad nenávistí. Nezvítězila. Naopak. Různé skupiny nahlodávají velikou zásluhu ruské země na osvobození naší vlasti i úlohu partyzánského odboje, zpochybňují vlastenectví a statečnost našeho lidu, jeho vysokou poválečnou pracovní aktivitu. Někteří dokonce tvrdí, že hrůzy a utrpení ve 2. světové válce způsobovali Němcům občané naší vlasti.
Společnost se dělí. V roztříštění mrháme síly v půtkách proti sobě a nepřátelé v různých podobách se smějí a loví volně v kalných našich proudech. Kdy konečně poznáme, že svorností malé věci rostou, nesvorností velké se rozpadají? Mnozí odpůrci se domnívají, že nemám paměť, že neznám českou historii a velké zápasy našeho lidu o identitu, svéprávnost, svobodu, suverenitu! Z historie vím, že zájmy vyvolených odpůrců naší vlasti byly vždy stejné. Likvidovat Slovany, mezi něž patříme, zabrat české území.
V těchto dnech si připomínám Bílou horu po roce 1620. Nacházím souvislosti. V roce 1903 komentoval tehdejší stav v naší zemi ve Žďárském obzoru František Pátek. Psal:
„Sláva Jana Žižky i následníka Prokopa Holého, též mučedníka kostnického vše v času víru nepříznivém zašlo, zaniklo. Čech zvolna zdoláván byl stále a volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní! Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a stal se nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. Čas krutý byl to pro náš národ český“
Připomínám si to, co jsem sám prožil, k čemu studiem a poznáním dospěl. Oslovuji spolužáky, spolustudenty, spolupracovníky, kamarády, občany: Braňme své svědomí před účelovým přepisováním historie, před všemi nepravdami, uchovávejme úctu k hrdinům, osvoboditelům, k naší historii, k našim národům, k naší vlasti.
Dr. Rudolf Hegenbart 2015