MOJE SETKÁNÍ S VLASTENCEM, VOJÁKEM A PRESIDENTEM
V padesátých letech minulého století jsem sloužil jako voják základní služby u autopraporu ministerstva obrany. Absolvoval jsem mnoho jízd a také díky vojně si osvojil řidičské umění. V průběhu výkonu řidiče jsem poznával řadu osobností československé armády včetně mnoha hrdinů bojů u Sokolova či z Dukly. Vyprávěné prožitky z bojů byly zajímavé, inspirující. Byla to zkušenost vojáků, vlastenců, přesvědčených ochránců svobody a naší vlasti.
Nikdy jsem nezapomněl na první setkání s hrdinou cesty z Buzuluku do Prahy s generálem Ludvíkem Svobodou. Bylo krátce před skončením mé základní vojenské služby v roce 1957. Jako řidič „gazíku“ jsem ho měl dopravit na pozorovatelnu jednoho vojenského cvičení. Při příchodu k autu jsem stál v pozoru, ale on se choval přátelsky. Pozdravil mě, podal ruku a konstatoval, abych ho „nevyvalil“ a nemusel jít pěšky. Nachodil prý se dost. Při jízdě v terénu se ptal na vojnu, na moji službu, spokojenost, na to, co dělám v civilu, na rodiče i na místo, kde žijeme. Byl potěšen, že jsem z jeho kraje, z Vysočiny. Připomenul město Velké Meziříčí, mnoho lidí odtud znal. Při další jízdě připomenul útrapy války i odpovědnost nás vojáků a mladých lidí, za ochranu naší země a všeho, co lid u nás vytvořil. Cesta na pozorovatelnu uběhla rychle a generál Svoboda se rozloučil. Vzpomínky ne něj mně zůstaly.
Měl jsem štěstí, že jsem vezl právě jeho. Rád jsem to vzpomínal i v roce 1968, v době mého studia na vysoké škole v Praze. Tehdy, spolu s ostatními studenty, jsem prožíval vše z atmosféry „Pražského jara 68“ a také dění kolem volby presidenta republiky. Byl jsem šťasten, že dne 30. března 1968, Národní shromáždění zvolilo generála L. Svobodu presidentem Československé republiky. Každý kdo se vžil do atmosféry a dramat onoho období věděl, že ho čekají složité úkoly. Věřil jsem v jeho zkušenosti, prozíravost, spoléhal na jeho statečnost a odvahu. A také jsem se nemýlil. President L. Svoboda beze zbytku podporoval program demokratizace, otevírání prostoru k dynamičtějšímu rozvoji všech stránek života naší společnosti, urychlenou rehabilitaci nezákonně postižených občanů z padesátých let minulého století.
Bohužel okupace našich zemí vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i jeho zaskočila, stejně jako nás studenty, naše rodiny. Vojska přišla bez pozvání a souhlasu státních orgánů naší republiky. Zatčení a odvlečení politických a ústavních činitelů do Sovětského svazu znamenalo konec reformního procesu a ochromení života v našem státě. A tu vystoupil president L. Svoboda. Morálně i politicky odmítl vojenskou akci Sovětského svazu a ostatních zemí Varšavské smlouvy. Jednal kategoricky a požádal o setkání s autory invaze. Odjel k jednání do Moskvy a jako podmínku vzájemného jednání požádal, aby všichni českoslovenští politici, kteří byli zadrženi a odvlečeni do SSSR, byli propuštěni a plnoprávně se účastnili jednání a také, aby se vrátili s ním domů.
Po návratu s Moskvy tehdy mj. řekl: „…po 4 dnech jednání jsme zase mezi vámi, ve své vlasti. Ani vám, ani nám nebylo lehko. Svými myšlenkami jsme každým okamžikem byli s vámi a mysleli jsme na to, jak prožíváte tyto těžké dny. S hlubokým žalem jsme přijímali zejména zprávy o ztrátách na tom nejcennějším – na lidských životech a převážně na mladých životech. V našem jednání nás posilovaly nesčíslné projevy vaší důvěry. Jsem přesvědčen, že jsme ji nezklamali. Pomáhala nám rozvaha, vysoká kázeň, kterou jste projevovali vy všichni Češi i Slováci, pracující i naše ozbrojené složky. Události v naší zemi v minulých dnech hrozily každou hodinu nejtragičtějšími důsledky. Jako voják dobře vím, jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím více jsem jako váš president považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu nedošlo, aby netekla nesmyslně krev národů, které vždy žily v přátelství, ale zároveň, aby byly zajištěny základní zájmy naší vlasti a jejího lidu. Nechci tím skrývat skutečnost, že na dlouho zůstanou bolavá místa způsobená událostmi těchto dnů….chceme dále rozvíjet socialistický řád, posilovat jeho humanistický, demokratický charakter, chceme dále budovat svou zemi jako opravdovou vlast pracujícího lidu… Obracíme se na vás všechny drazí spoluobčané, na vás dělníky, rolníky, na příslušníky inteligence, na vás drazí mladí přátelé, v těchto těžkých dnech vás volám k jednotě a prosím vás, abyste i nadále prokazovali moudrost a rozvahu…“
Jeho rozvaha, rozum, tlak, odvaha, znovu zvítězila. Projevil se jako statečný občan, vlastenec a čestný voják, který si váží lidu své vlasti. O všem, co se dělo a projednávalo v Moskvě veřejně informoval. Otevřeně podpořil koncepci, která měla garantovat pokračování pozitivních reforem ve směru demokratizace, rozvoje průmyslu, zemědělství, tak garanci bezpečnosti společnosti. Ne jeho vinou mnohé nebylo naplněno. L. Svobodu jsem považoval za významného činitele v procesu demokratizace naší společnosti.
Na jeho slova jsem často vzpomínal a také jeho práci bedlivě sledoval. Byl jsem rád, že jsem mohl být v jeho blízkosti v době kdy navštívil okres Žďár nad Sázavou. Přijel do své rodné Vysočiny, aby na Žákově hoře v katastru obce Cikháj podepsal výnos o ustavení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Stalo se tak před 38 léty, 27. června 1970. Tehdy přijel nejprve do města Svratky, kde měl být uvítán na místním náměstí. Vinou „regulovčíků“ však kolona aut i s presidentem náměstí přejela a zastavila až u hotelu Mánes. Mezi organizátory nastal zmatek. Utíkali, aby vše vysvětlili a kolonu aut vrátili na náměstí. President však odmítl, nezlobil se a doporučil, že všichni půjdou na náměstí pěšky. A tak, k údivu mnohých, se tak stalo.
Občané města Svratky, Žďáru nad Sázavou, stejně jako občané malé obce pod Žákovou horou vítali svého presidenta s upřímným srdcem. Přijel do svého kraje, mezi svůj lid, mezi své přátele, aby je povzbudil, inspiroval k činům. Na vrchol Žákovy hory šel pralesem pěšky. Jako skutečný voják bravurně překračoval padlé stromy, aby záhy došel k pramenu řeky Svratky, ke Stříbrné studánce, ochutnal svěží vodu a na pařezu podepsal příslušný výnos.
Vítaly ho i děti a předvedly pásmo „Otevírání studánek“ s verši M. Bureše, zpěvy a hudbou B. Martinů. Popovídal s nimi. Milá a inspirující byla jeho slova, které pronesl na náměstí ve Žďáru nad Sázavou. I tentokrát šel, v čele průvodu pracujících ze Žďárských strojíren na náměstí, pěšky.
„…Váš kraj má skutečně své zvláštní kouzlo. Vrchy a údolí, husté a bohaté lesy, široká luka i pole, prameny, potůčky i říčky, malebné vesnice – to vše je tu spojeno v opravdovou harmonii. Není divu, že se náš slavný malíř Antonín Slavíček s takovou láskou sem znovu a znovu vracel. Ale nejen on. Celá řada slavných malířů…., sochařů, básníků a spisovatelů i hudebních skladatelů se zamilovalo do tohoto kraje i do lidí, kteří tu žijí.. prostý půvab krajiny je však zdrojem inspirace nejen pro umělce. Je dojemné vidět, s jakou láskou tu pečují mnozí lidé o úpravu svých domků a zahrádek…Prací celých generací vznikla tak krajina, spojující dobré podmínky pro produktivní výrobní činnost lidí se zdravým přírodním prostředím. Považuji proto za správný krok, že byla slavnostně vyhlášena chráněná krajinná oblast „Žďárské vrchy“. Jde o to, aby si tato oblast, kterou právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i všestrannou užitečnost pro nás i příští generace…“
V dalším letech jsem měl možnost spolu s dalšími občany Žďárska s presidentem L. Svobodou několikráte hovořit. Nejen o životním prostředí či o zemědělské výrobě, o inteligenci či o průmyslových závodech. Chtěl znát jak chráníme krajinu, jak se staráme, aby lid žil ve zdravém prostředí a také, aby žil v jednotě, míru. S jeho doporučením vznikla aktivita za ochranu, udržování a rozvoj životního prostředí, která se každoročně vyhodnocovala dne 5. května na Žákově hoře u Stříbrné studánky. Setkávali se zde lesníci, umělci, kulturní pracovníci, mládež i vedoucí činitelé okresu a kraje. V besedě připomínal boje na frontách 2. světové války, velké počty padlých mladých lidí, prolitou krev mnoha tisíc českých a slovenských vlastenců, ruských občanů i občanů jiných národností. Žádal nás, abychom nezapomínali na historii, na velikány naší kultury, politiky.
Nabádal, abychom pracovali pro jednotu národa, pro rozkvět naší vlasti, pro ochranu pokladů naší země.
O jeho slovech jsem několikráte hovořil s přáteli. Připomínali si jak snadno zapomínáme na naši českou historii, na naše hrdiny práce, bojů, kultury, techniky, ale i na osvoboditele, jak mnohdy odmítáme významné historické události naší svobody, pilíře budování i ochrany pokladů země.
Když člověk posuzuje některé úkazy dneška tak se zdá, že mnohá poučení historie přehlížíme, odmítáme.
Vyhledal jsem časopis Žďárský obzor z 1. ledna 1906 a stať Františka Pátka pod názvem: „ Několik rysů naší národní povahy“. Z ní si připomínám slova, která se mně zdají aktuální i dnes: „…přílišná záliba v cizotě a osudná pro nás nesvornost. Toť je jaksi dědičný náš hřích, pro nějž nelze nám dojíti ráje, pokoje a blahobytu..Cizinci přicházeliť a drali se k nám skoro vždy jen s úmyslem, aby si náspodmanili a nás vyssávali, což se konečně děje stále…my se stáváme k cizině více než shovívavými a povolnými, měkkými jako máslo na slunci, dáváme ji samoděk šíje své napospas, ano stáváme se i náhončími její dobyvačnosti. A půda pod nohama mizí…..My snad již nedovedeme ani žíti jinak než v nesvornosti…Jsme velice nestálí, vrtkaví a proto je nestálé a vrtkavé i všechno naše štěstí, jež bychom tak rádi na věky semkli v náruč svou! Prchá nám, jako prchají každou chvíli naše myšlenky, předsevzetí, cíle,,,každou chvilku máme před očima jiný cíl, ale nedojdeme obyčejně k řádnému…“
Moje setkání s vojákem, generálem, presidentem L. Svobodou a všechna jeho slova jakoby obrážela i myšlenky z předcházejícího citátu. Pochopil jsem, že byl velikým vlastencem, miloval svůj lid, svou vlast, pro níž byl ochoten položit i svůj život. Bojoval o jednotu lidu a nabádal k odpovědné práci, k ochraně a k rozvoji všeho, co český národ vykonal.
Červen, den vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy u Stříbrné studánky, jednoho z pramenů řeky Svratky, je vždy příležitostí, abych si připomenul všechna setkání s ním. Byl to velký člověk, na kterého se nezapomíná.