SPOLEK PRO VPM - archivní verze - nový web je vets.cz

Čas letí. Na mnohé činy se, ke škodě věci, často zapomíná. Pamětníci událostí postupně odcházejí, mnozí se nemíní k minulosti vracet. A přece byla bohatá na činy pro vlast, svobodu, pro šťastný život. Nejinak tomu bylo na Českomoravské vysočině, pod Žákovou horou a Tisůvkou. Uplynulo 62 let kdy, v létě s vozem, v zimě saněmi a koněm, jezdil Jaroslav Opat z Cikháje po lesní cestě na Mokré. Odvážel dřevo a klády. Nejednou potkával chodce či turisty, kteří se kochali přírodními krásami. Neznámou skupinku lidi potkal i v předposledním měsíci roku 1944. Byli to partyzáni. K události řekl:.
„ Na lesní silnici v cikhajském katastru jsem byl zastaven čtyřmi partyzány. Chtěli zavést na Cikháj. Vezl jsem je na saních, když se před námi objevili dva muži. Tři partyzáni stačili za jízdy vyskočit, čtvrtý zůstal na saních. Ukázalo se, že ti dva byli nadlesní Karel Němec a hajný Cempírek a že se s partyzány dobře znají. Pak jsem odvezl partyzány na Cikháj a ukázal jim na jejich přání obydlí Karla Jaitnera.“

Skupinku vedl člen štábu brigády M. J. Hus, Nikolaj Chimič. Dlouho spolu mluvili, mnohé vysvětlovali. Jaroslav Opat slíbil věrnost, stal se jejich spolupracovníkem, informátorem.. N. Chimič od velitele brigády majora Fomina obdržel úkol navštívit Karla Jaitnera, hajného v Cikháji. V hájence na pokraji lesa žil se svoji sestrou Karlou. Spolu s hajným Adolfem Hamanem, a dalšími občany Cikháje, byl již zapojen do odbojové činnosti. Dle vyprávění spolubojovníků měl předpoklady pomáhat. Štáb partyzánské brigády. potřeboval informace z četnických stanic, z činnosti gestapa, o pohybu a počtu německých vojsk. Dlouho nediskutovali a nepřesvědčovali se. Zadání i složitost předloženého úkolu, Karel Jaitner, pochopil a také přijal.

Přes známé navázal kontakty s vedoucím služebny české kriminální policie v Novém městě na Moravě, s četnickým strážmistrem a dalším praporčíkem pěchoty. Tímto spojením získával všechny důležité zprávy o činnosti a opatřeních gestapa, německé bezpečnostní služby i skupin, které se zabývaly činnosti proti partyzánům. Prostřednictvím těchto lidí se dostal do okruhu spolupracovníků odbojové skupiny R3

PŘÍCHOD ZAREVA

Na Štěpána roku 1944 časně ráno opětovně přišli do katastru obce příslušníci dalšího partyzánského oddílu, Zarevo. Obhlédli terén a katastr, v lese si odpočinuli.. Večer navštívili domek lesního dělníka Josefa Vajse. Potřebovali umístit vysílačku a podat zprávy do Kyjeva. V rámci získávání informací se dohodli s členy rodiny na spolupráci. Rodina Vajsova připravila skromnou večeři. V rozhovorech připomněla svou angažovanost v protinacistickém odboji. Josef Vais se zmínil o Karlovi Jaitnerovi a jeho činnosti. Partyzáni projevili zájem se s ním setkat. Po večeři je Josef Vajs dovedl do hájenky. Pozdravili se jakoby byli známí.

Faustov zveřejnil své potřeby. Mj. i to, že hájenka je vhodná pro mnohá setkání a pobyt partyzánů. Karel Jaitner souhlasil. Oddíl Zarevo se tak přesunul k němu do hájenky. U Vajsů zůstala vysílačka a radista Uljev, pobývali tu partyzáni brigády M. J. Hus.
Očekávali letecký výsadek materiálu, zbraní a výbušnin. Shoz měl být proveden v prostoru Pihovin bezprostředně za Cikhájem. Debata u Jaitnerů byla bohatá. Týkala se všech oblastí partyzánského boje. Jakmile se velitel Faustov od Karla Jaitnera dozvěděl jaké má kontakty na různé protektorátní orgány a partyzánskou skupinu R3, Jaitnerovi podal ruku. Byl přijat za člena oddílu Zarevo. Složil přísahu. Hájenka se stala na čas centrem mnoha jednání.

Dne 30. prosince 1944 se v hájence u Jaitnerů sešli představitelé Zareva, brigády M. J. Hus, a oddílu Jan Kozina. Projednali vzkaz řídícího centra z Kyjeva: proti četnickým stanicím se měla zintensivnit bojová a diverzní činnost, různými bojovými aktivitami pak zastavit či omezit dopravu německých vojsk a vojenského materiálu, sledovat práci konfidentů, v rámci možného ohrožení bojové činnosti i bezpečnosti. vymezit prostory svého působení.

BOJOVÉ AKCE

Druhý den ráno, 31. prosince 1944, byl vyslán do Města Žďáru Karel Jaitner. Měl vyzvědět způsob střežení výtopny a počet lokomotiv v ní. Karel Jaitner požádal své spolupracovníky z kriminální ústředny v Novém Městě na Moravě o zjištění potřebných údajů. Na základě této spolehlivé zprávy určil Faustov diverzní skupinu, která měla připravit Němcům novoroční pozdrav. Večer připravila Karla Jaitnerová sváteční silvestrovskou a novoroční večeři. Slavnostní novoroční přípitek pronesl velitel oddílu major Faustov.

Večer na Nový rok na lyžích vyjela od Jaitnerů skupina pod vedením Vladimíra Kadlece, přezdívaného Ivan Hrozný, do Žďáru. Doprovázel je Karel Jaitner. Četnická stanice ze Žďáru hlásila okresnímu úřadu v Novém Městě na Moravě, že: „ 1. ledna 1945 ve 22 hodin 40 minut vniklo asi pět banditů, z nichž někteří byli v četnických uniformách s čepicemi se šikmými štítky, do výtopny na nádraží v Městě Žďáru, přemohli topiče Jaroslava Sobotku z Města Žďáru šp. 18, přinutili ho, aby opustil výtopnu a hrozili mu pistolemi a strojními puškami.Krátce na to vyhodili ve výtopně do vzduchu čtyři lokomotivy. Výtopna hoří. Bandité jsou na útěku…“

Sabotážní akce byla úspěšná. Když přijeli Němci na místo, našli tam list papíru s ironickým blahopřáním do nového roku. Přání podepsal Ivan Hrozný. Zakrátko Němci po Kadlecovi začali pátrat. Za jeho dopadení vypsali odměnu ve výši 100 tisíc korun. Při cestě zpět na Cikháj se partyzáni zastavili v Táferně v Zámku Žďáře. V hostinci se zásobili chlebem, masem a jinými potravinami. Po splněném diverzním úkolu, příslušníci Zareva z Cikháje, dne 3. ledna 1945 časně ráno, odešli.. Karel Jaitner partyzány doprovázel směrem k Frýšavě.




ZRADA

Pobyt partyzánů v hájence u Jaitnerů byl vyzrazen. Do Cikháje přijelo cca 300 německých vojáků a gestapo. Po rozloučení s partyzány Zareva a návratu domů, zahlédl Karel Jaitner z okraje lesa gestapo. Příslušníci gestapa stáli venku a ostatní byli uvnitř hájenky. Domů nešel. Zůstal v lese. Gestapáci vyslýchali jeho sestru Karlu. Nutili ji, aby potvrdila pobyt a spolupráci s partyzány. Hrozili jí zatčením. Karla nic nepřiznala. Gestapo na čas odjelo. V té době byli v Cikháji i členové štábu brigády M. J. Hus.. Čekali na letecký výsadek. Paní Vajsová, s dcerou Marií Beránkovou, jim prala prádlo. I o jejich pobytu obdrželo gestapo informaci. Německá vojska obstoupila domek a zapálila ho i s příslušenstvím. Rodině zakázali cokoliv z domku vynést. Josefa Vaise a jeho dceru Marii Beránkovou gestapo zatklo a odvezlo z vesnice.. Po této nepřátelské akci Němci odjeli z obce.

Další den se do obce vrátili. Ze zvonice svaté Anny sundali a odvezli zvon. Gestapo zastavilo u hájenky Karla Jaitnera. Nebyl doma. Časně ráno odešel do lesa. Gestapáci na něj čekali celý den.Marně. Jaitner se nevrátil ani večer. Z lesa pozoroval jak na něho čekají. Sestra Karla rozsvítila lampu v okně. Bylo to znamení, že hrozí nebezpečí. Později Karel Jaitner řekl: „ Nečekal jsem na příchod gestapáků a odešel do ilegality, ve které jsem setrval až do osvobození republiky. Okamžitému vyrozumění o zatčení škrdlovického hajného (pozn. pisatele šlo o hajného Řádka), na což mě upozornil šstrážm.Havlík, a mému promyšlenému jednání mohu děkovat, že jsem byl zachráněn před jistou smrtí. Krátce po mém odchodu z hájenky, ve které jsem bydlel, přišli gestapáci, aby mě zatkli. Když zjistili, že jsem byl varován…., byla zatčena moje sestra Karla, která byla krátce nato odsouzena německým soudem k trestu smrti. Po odsouzení byla odvezena na Pankrác, kde čekala na svou popravu, čemuž však nedošlo. Sestra byla osvobozena příchodem Rudé armády…“

ZATÝKÁNÍ

V té době byl zatčen i Jaroslav Opat, Adolf Chaloupka a další. Jednomu z hlavních organizátorů protinacistického odboje, Josefu Roučkovi, Němci prostříleli domek kulomety, majitele zatkli. Po zatčení a uvěznění Karly Jaitnerové byla nařízena v hájence pravidelná služba. Jakýkoliv pohyb měla hlásit gestapu. Poslední hlídku zde vykonávali místní občané František Straka a František Bukáček. Krátce před tím se Karel Jaitner objevil krátce doma. Než si stačili svléknout kabáty přišlo gestapo. Na muže řvali proč nehlásili pobyt Karla Jaitnera., týrali je, tloukli hlava nehlava. František Straka zůstal ležet na podlaze v kuchyni. Františka Bukáčka, hlavního organizátora odboje v Cikháji, odvlekli do vedlejší místnosti. Zde ho vyslýchali a tloukli hlava nehlava, mučili.Nesnesitelnou bolestí Roučka křičel. Z hlavy mu tekla krev. Zbitého a zraněného zatkli a odvedli. Byl odsouzen k trestu smrti Gestapo zatklo v Cikháji 11 občanů, z toho 3 ženy. Z nich 5 bylo odsouzeno k trestu smrti.





KDO VLASTNĚ ZRADIL ?

V rozhovorech o historii obce někteří občané uvedli zcela neskrytě jména hajných a občanů z okolí, kteří se nezapojili do odbojové činnosti. V roce 1944 se k jednomu hajnému vyjádřil změněným jménem i spisovatel Petr Křička ve své básni „Florinka.“ Mj. psal: „..Hajný Šorm?- Ach, to je ten, co v máji/ ruské zběhy zatkl, v lese spící./ Stvůra Fritzova. Kraj celý zná ji./ Padouch, Němcům bratry zrazující / Ničemo!A tebe má mít ráda? (pozn. autora, šlo o psa fenku) Beztoho ji týráš, podlý slouho!/ Na spolupoutníka – kamaráda/ v Praze ještě vzpomínal jsem dlouho.-/ V prosinci mi došla zpráva z domu;/ Šorm už vyřízen je partyzány./ Fritz ho pochválil – a oni k tomu/ přidali mu do břicha tři rány./ Ani moc prý nebudí to vzruchu./ Psu psí smrt! Tak slyšet prý je všude./ A pes Flora, dodávám já v duchu,/ život lidštější mít možná bude. Ve školní kronice se mj. píše: „…Také v naší vesničce se vyskytl případ německé nadutosti, nadlesní O. Pompe navenek velmi uhlazeného chování, ale tělem i duší horlivý stoupenec nacistické myšlenky. Toužil po kariéře a získání si přízně vlivných osob strany. Stal se, až do chvíle svého narukování, vnuceným správcem zdejšího panství se sídlem úředním v Zámku Žďáře. V Cikháji u Pompeů se scházeli němečtí hodnostáři, kteří dobře pohoštěni s růžovou náladou rozjížděli se k svému úřadu. V roce 1940 byli O. Pompem chyceni 2 francouzští zajatci přecházející přes Cikháj, které odvezl do Herálce, kde čekající gestapo vyhublé zajatce vzalo…O. Pompe říkával: „Poslouchejte našich příkazů a povede se vám dobře.“ Tak se stalo, že z jeho podnětu mladý dřevorubec, Jaroslav Popela, byl odeslán nuceně do Říše na praxi odkud jej přivedli kamarádi tak zbídačeného, že 4 měsíce ležel v nemocnici a lékařům dalo mnoho práce než se probral z chorobného stavu….“ Na druhé straně řada občanů ho chválila. Po prosbě je zaměstnal v lese a zabránil tak jejich odchodu do Říše. Z obce odešlo na nucené práce do Říše a vnitrozemí 7 občanů a občanek.

TODTOVA ORGANIZACE A VLASOVCI

Obcí se šířil strach. Za odvlečené a zatčené lesní dělníky přijela do obce Todtova organizace, přicházeli Vlasovci. Občané je však odmítali. Občan Cikháje František Novák mj. řekl: „…Chodili Vlasovci, kteří byli nebezpeční. Otec jim ale nikdy neotevřel….“ Občanka Cikháje Božena Bukáčková řekla: „..Přišli k nám Vlasovci. Byli jen venku. Pamatuji si jak Haman z č. 14 byl z nich vyděšený. Roučka také. Jinak byl odvážný chlap, ale Vlasovců se bál…“ Všichni mínili získávat další informace o spolupráci občanů s partyzány. Občané mlčeli. Mladí i starší se však přátelili s ruskými a polskými zajatci, kteří byli zařazení jako dělníci v Todtově organizaci.
Občanka Cikháje Blažena Litochlebová k tomu řekla: „..Těsně před koncem války do Cikháje přijela Todtova organizace. Byli to vesměs zajatci polské a ruské národnosti. Bydleli ve škole a v hájence u Pompeů. Sedávali jsme s nimi u kapličky. Anežka Ptáčková, Máňa Pešlová a další. Holky zpívaly česky a oni rusky a polsky. Bylo jich asi dvacet. Byli to dobří kluci. Pak se ztratili. Dva z nich se vrátili po válce jako ruští vojáci a hlídali u Hamanů…“ .Občan Cikháje Vladimír Ptáček řekl: „…Pamatuji se dobře na Todtovou organizaci. Byli to zajatci. Mezi nimi byli Poláci a Rusové. V lese tahali dřevo a pak ho vozili koníkama do Žďáru. Byli ubytováni ve škole, u Pompeů a Němci, co je hlídali byli v hospodě u Hladíků. Rusové hodně chodili za Slámou. Sláma jim zpíval, pěstoval tabák a tak jim mohl dát pokouřit. My jsme jako kluci také za nimi chodili. U Hladíkových byl pluh na protahování sněhu a tam jsme se s nimi setkávali. S Polákama a Rusama jsme byli v kontaktu. Po určitém období a několikerém sejítí se začalo mluvit o partyzánech a jiných věcech. Říkali, že by se rádi setkali s partyzány. Jak se říká neřekli to na plnou pusu. Nakonec se to ale uskutečnilo. Partyzáni je přepadli, vše jim vzali, Němcům nechali jen to, co měli na sobě…“ Dne 20. dubna Todtovu organizaci přepadli partyzáni, odebrali zbraně a materiál, ruské a polské zajatce odvedli do svých řad. Další den přijeli Němci. Tato organizace byla nucena obec opustit.


VYPUŠTĚNÍ LIHOVARU VE ŽĎÁŘE

Dne 8. dubna 1945 partyzáni provedli útok proti lihovaru v Zámku Žďáře, 20. dubna 1945 ve Městě Žďáře. O této akci byli občané Cikháje informováni. S trakaři a nádobami pospíchali ke Žďáru, aby nabrali vytékající líh. Během hodiny vyteklo více jak 20 tisíc litrů lihu. V knize „Vzpomínky komisaře partyzánské brigády Mistra Jana Husa Miroslav Pich-Tůma mj. psal: „Mnohem složitější bylo zničení zásobního lihu v Městě Žďáře, k čemuž jsem zprvu nechtěl dát souhlas. Šlo totiž o objekt uprostřed města, kde navíc v té době bylo umístěno kolem dvou stovek nacistických vojáků a silný proti partyzánský oddíl gestapa. Jenže naše ilegální protinacistická organizace na provedení akce trvala. Kdyby k ní nedošlo, poklesla by určitě naše autorita, neboť lidé by se domnívali, že se nacistů bojíme. A tak jsem musel nejen od svého původního rozhodnutí ustoupit, ale nakonec ještě všemu sám velet…“
Při jednom pracovním dnu přišli za lesními dělníky do lesa partyzáni. Přinesli líh a nabízeli ho lesním dělníkům. Společně popili a posléze popěvovali. Složitější bylo dojít domů. Manželky museli své muže odvést domů na sáňkách. Občanka Cikháje Blažena Litochlebové mj. řekla: „Z Protektorátu si pamatuji jak naši tátové pracovali v lese. Jednou je v lese navštívili partyzáni. Přinesli kořalku nebo líh z vypuštěného lihovaru ve Žďáru. Všichni se pěkně napili a byli „namazaní“. Naši drvaři pití nevydrželi. Některé bylo potřeba odvést na sáňkách domů. Pak leželi u nás. Byl to strýc Slámů, Odehnal, Šebek, Koláček a můj tatínek. Strýce Slámovýho jsme dali na slámu, kterou jsme přinesli do světnice. Blažíčka dali ležet do chlívku ke kozy. Pro nás, děcka, to bylo legrační. Přišlo udání. Přijelo gestapo a u nás je kvůli partyzánům vyslýchali. Po světnici chodili jako frajeři. Promenádovali se. Při výslechu však chlapi nic nevěděli. Koláčka odvezli k výslechu do Nového Města na Moravě. Nebylo to nic platné. Ani on nic nevěděl…“
Občan Cikháje František Koláček k tomu řekl: „..V protektorátu otec chodil do lesa. Jednou všichni drvaři seděli na kladách a obědvali. Z ničeho nic k nim přišli partyzáni. Bavili se a pak jim nabídli kořalku nebo líh. Otec nechtěl protože měl nemocný žaludek, ale neubránil se. Řekli mu, že když nechce pít tak je Němec. Tak pil taky. Všichni drvaři se pěkně opili a pak je vozily ženský na sáňkách domů. Otec nemohl udělat ani krok. Většina z nich zůstala ležet u Straků. Byli udáni. Ještě ten den přijelo gestapo a všechny začalo vyslýchat u Straků. Táta nebyl schopen výslechu a tak ho gestapo odvezlo do Nového Města na Moravě.Doma jsme všichni plakali. V Novém Městě ho nechali víc jak týden a vyslýchali ho. Mysleli si, že simuluje. Nařídili zdravotní prohlídku a nechali provést analýzu léků, které bral. Po celkovém rozboru uznali, že má špatný žaludek a pustili ho domů. Po dobu nepřítomnosti otce provedli u nás Němci dvě domovní prohlídky. Pro nás to byly perné chvíle. Musím ale říci, že po tom požití alkoholu se otci žaludek zlepšil…“

DO KATASTRU OBCE PŘIŠLI PARTYZÁNI ODDÍLU VPŘED A KIROV

Štáb partyzánského oddílu Kirov pod vedením velitele npor. Vladimíra Ivanoviče Zedgenidzeho měl, dle pamětníků, seskočit dne 22. března nedaleko od Chlumce nad Cidlinou. Na Kamenný vrch mezi Cikhájem a Novou Hutí přišel 5. dubna 1945. Po prozkoumání terénu mezi Cikhájem a Kocandou se členové štábu setkali s příslušníky partyzánského oddílu Vpřed v čele s Nikolajem Melničukem - Orlem.
Za obětavé pomoci hajného Josefa Uhra ze Skelné Huti si, v cikhajském katastru na Šindelním vrchu, vybudovali společný tábor. V knize Svratka z roku 1975 Nikolaj Melničuk mj. uvedl. „…Oddíl Vpřed se pustil do práce. Úkol, kterým jej pověřilo vedení fronty, nebyl lehký. Navázat spojení se všemi partyzánskými skupinami operujícími v oblasti Vysočiny, zkoordinovat domácí odboj i partyzánské hnutí k maření ústupových akcí nepřítele. Skupina Vpřed se stala mozkem všech operací…“







SOUHRA PARTYZÁNŮ A MÍSTNÍCH OBČANŮ PŘISPĚLA SVOBODĚ

Vrchy a lesy kolem Cikháje se staly domovem partyzánů. Občané obce si s partyzány rozuměli. Dne 5. května 1945 přinesli obci svobodu. Cikháj byla svobodná. Do školní kroniky bylo zapsáno: „I u nás v Cikháji z nařízení partyzánského štábu děláme 5. května po silnicích záseky proti německým vetřelcům, kteří za strašných zběsilostí po dobu 6 let v naší krásné vlasti natropili mnoho škod …německá armáda i přes Cikháj v tisících houfech prchá před Rudou armádou. Všichni srdečně vítají své osvoboditele, slovanské bratry Rusy…“ V básni Lesy šumí Petr Křička mj. uvedl: Ó lesy, lesy pod Žákovou horou, / jste překrásné v tom hávu podzimním,/ jste překrásné, když perlí se a hraje/ mdlé slunko října v mechu zeleni,/ i v nocích měsíčních, když kapraď zraje/ a v houštinách řvou láskou jeleni./ Ó zimo, zimo, plná hrůz i něhy,/ tvá je teď sláva, království i moc,/ buď milosrdna k počavším už lánům,/ i k osevu, jenž v jejich lůnu spí -/ na srdci lesů chlapcům – partyzánům/ dej oddech, klid a teplé bezpečí!

Občané malé vísky pod Žákovou horou a Tisůvkou si uvědomovali, že ve 2. světové válce šlo o samou existenci českého národa i o jejich bytí. Proto pro osvobození vlasti dali své srdce, um, schopnosti, nezištně pomáhali partyzánům.

Pamětníci 2. světové války pomalu odcházejí a okolní svět onomu významnému dějinnému období není příliš nakloněn..Je věcí nás, dalších generací, abychom se k těmto událostem znovu a znovu vraceli. Připomínejme si příčiny a podstatu 2. světové války, boj, statečnost a odvahu našich obyvatel za své osvobození. Po válce, vedoucí Polesí Cikháj Alois Havránek, vepsal do obecní kroniky verš: „….i lesy šumí dál…opadalý list mohutných jedlí a buků tvoří živnou půdu mladému dorostu. – Lid tvrdý a houževnatý – toť budoucnost začínající mládím, vytvářená prací, prožívaná pravdou a spravedlností, zanechávající pocit dobře vykonaného díla těm, kteří přijdou později…“ Nezapomínejme!


Dle vyprávění občanů a za použití literatury napsal dr. Rudolf Hegenbart

Text je součástí studijních materiálů zpracovaných Dr. Rud. Hegenbartem. Slouží ke studijním účelům a k možnostem upřesnit události ve 2. světové válce v Cikháji Za doplnění zkušeností děkuje autor občanům






Použité zdroje:

1) Vyprávění občanů Cikháj
2) Zarevo na Vysočině (kniha v ruském jazyce)
3) Vyprávění hajných Adolfa Hamana a Karla Jaitnera
4) M. Pich- Tůma: Vzpomínky komisaře partyzánské brigády M. J. Husa
5) Vyprávění partyzánského velitele oddílu Vpřed N. Melničuka – Orla
6) Školní a obecní kronika Cikháje


Fotografie:

1) Archiv dr. R. Hegenbarta
2) N. Chimič z dokumentů o partyzánské brigádě M. J. Hus