Den osvobození. (Gloza)
Den osvobození. (Gloza)
V květnu jsem se zaposlouchal do ranních zpráv a následných komentářů, rozhovorů, z českého rozhlasu. V souvislosti s naším osvobozením v roce 1945 připomenula jedna redaktorka podpisy zástupců poraženého Německa a vítězných mocností dne 8. května 1945. S radostí konstatovala, že tím dnem nastal mír a můžeme s hrdostí slavit náš státní svátek. Rozhodnutí našich orgánů o státních svátcích plně respektuji, ale přece jen jsem se zarazil.
V Plzni a okolí byla sice americká armáda, ale toho dne nebyl mír v našem hlavním městě Praze, mír nebyl ani v metropolich Moravy, mír nebyl ani na Českomoravské vysočině, kde jsem žil a žiji. V těchto oblastech po 8. květnu 1945 probíhaly ještě boje s fašisty, umírali lidé, občané žili ve strachu. Obec kde jsem žil a žiji prohlásili partyzáni za svobodnou 5. května 1945 protože byli v ní shromážděni. Z jejich pokynu občané postavili na příjezdové silnice barikády, aby fašistická vojska nedostala se do obce, ale v jeden podvečer byl dán pokyn, aby lidé si připravili nejnutnější věci a v případě nutnosti odešli z domků do lesů. Hrozilo nebezpečí, že fašistická vojska prolomí zátarasy a vniknou do obce. Bohudík se tak nestalo.
Zatímco v Praze vítali občané Rudou armádu a osvobození Prahy 9. května do Žďáru a do naší obce vstoupil první voják Rudé armády 10. května a osvobození obce bylo potvrzeno. V obci se konala slavnost osvobození. Následně projížděly obcí hordy fašistických vojsk, které utíkaly před postupem Rudé armády. Někteří se zastavovali v rodinách, ptali se na cestu do tehdejšího Německého Brodu a žádali vodu, chtěli pít, přiznávali se jak touží po domově. Občanka Božena Bukáčková řekla mj.:
„U nás na dvoře pili Němci vodu a brečeli. Říkali, že toho mají plné zuby, že to mají strašně daleko domů…“
Jiřina Machová řekla mj. : „Jeden voják Němec přišel k nám na dvůr a ptal se kde jsou Rusové. Řekl, že muo nic nejde, ale že už mnoho let nebyl doma, že neví co je s rodinou. Je mu jedno kdo vyhraje válku, hlavně aby byl konec…“
Adolf Roučka řekl mj. : „ U nás se zastavili německý vojáci. Volali wasser, wasser. Měli žízeň, chtěli vodu. Po napití se ptali kde Deutche Brod, Deutche Brod. Báli se Rudé armády…“
Do příkop kolem silnice odhazovali němečtí vojáci ze svých aut a vozů zbraně, střelivo, všechny nepotřebné věci. Nad Žďárem nalétávaly letadla Rudé armády a znemožňovala fašistům bortit vše, co jim bylo nepříjemné. V obci zůstala malá skupinka rudoarmějců, kteří střežili obec a zatýkali zběhlé německé vojáky.
Dne 12. května 1945 přijelo do obce 1. 200 rumunských vojáků. V obci se ubytovali v rodinách i v dřevěných chatkách, které si postavili na pokraji lesa. Pomáhali zatýkat v okolí obce uprchlé německé vojáky a bránili obec před drancováním. Přátelili se s občany. I my mladí jsme za nimi chodili. Koncem května toho roku uspořádali v obci na loukách, za účasti všech rumunských vojáků a občanů. mši svatou a taneční zábavu. O přátelství obou zemí promluvil rumunský generál. Rumunská vojska odjela z obce 27. května 1945. Ne 8. května, ale toho dne u nás v obci skončila 2. světová válka a nastal mír. Občané počítali škody na úrodě a majetku, soustřeďovali ponechané koně, ale také se radovali, začali šťastně a spokojeně žít.
Rudolf Hegenbart