SPOLEK PRO VPM - archivní verze - nový web je vets.cz

Básník Petr Křička v Cikháji

Krátké zamyšlení

Škola, učitel základ k uvědomění, k vlastenectví

Rád vzpomínám na základní školu, na řídícího učitele. Učil dobře,
příjemně vyprávěl, hrál pěkně na housle, zpíval a maloval. Učil nás v
nelehké době. Do naší obce přišel po okupaci fašistickými vojsky a po
vzniku protektorátu Čechy a Morava. V té době jsem začínal chodit do
školy a mnohému co se dělo tehdy nerozuměl. Nevěděl jsem, že ony
podmínky mu přinášejí velké problémy. Z jeho náznaků chování jsem
však tušil, že se cosi děje. Později jsem i já postupně chápal příčiny
jeho nervozity a stresů. Vypořádával se ze všemi možnými omezeními,
které nařizovaly německé úřady a protektorátní režim. Odnesl a
uschoval školní a obecní kroniku, z níž nám četl, odstraňoval a kdesi
uschovával některé knihy ze školní knihovny, do třídy musel pověsil
obraz Adolfa Hitlera a dr. Emila Háchy, musel organizoval výuku
německého jazyka.
Hovořil o Velkoněmecké říši, o Protektorátu. Nezapomenutelné bylo
vyprávění jak Přemysl Oráč se stal naším vládcem , jak se oženil s
Libuší a měli spolu sedm dětí. Opakoval nám jejich jména a chtěl,
abychom si je pamatovali. Dlouho jsem mnohé věděl o osudech Mnata,
Vojena, Vnislava, Křesomysla, Nezamysla, Neklana a Hostivíta.
Poutavé bylo vyprávění o Sámově říši prvním to státu Slovanů, o tom
jak se zbavil a vyhnal ty osoby, které škodily jeho říši. Stejně vroucně
mluvil o Svatoplukovi jako o energickém o bojovném panovníkovi. Ač
jsem byl mlád slova o Velké Moravě, o vzniku Českého knížectví a od
roku 1198 o Českém království, jsem hltal a pamatoval si. Vůbec jsem
nepostřehl kdy v jeho výkladu končí historická fakta a kde začínají
pověsti. Učil nás pokroku. Srovnával práci našich otců s prací dědů a
jejich předchůdců. Porovnával formy práce, dnes řekneme technologie
a jejich úspory, úspěšnost. Nabádal, že musíme být ještě lepší když se
budeme dobře učit a poznávat vše, co přináší pokrokový svět. Byly to
vstřícné myšlenky. Ideje české státnosti byly velkolepé, inspirující.
Překonaly staletí, nabádaly lid k účasti na rozvoji vlasti, domova, byť o
něj byl veden neustálý zápas.
S hrdostí komentoval historika a politika Františka Palackého. V roce
1868 napsal: „Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu,
západu i jihu, nevymřeli jsme my Čechové v řadě národů, ač nás
potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována
národnost naše…stále vzmáhající se strana snaží líčiti nás pod
zástěrou německého vlastenectví…co klín v těle německém, nebem i
peklem hýbajíc sprovodila by nás ráda čím dříve tím lépe, každým
způsobem násilně ze světa, jakožto oběť propadlou neuprositelnému
Molochu moci a nadvlády německé…Je zapotřebí, abychom se
vynasnažovali ducha mezi sebou oživovati, abychom zase jím oživováni
byli…“
V takové chvíli zanechal citaci a otevřel starý časopis. Jmenoval se
Žďárský obzor a byl vydán ve Městě Žďáře 1. ledna 1903. Pozorně nám
četl článek Františka Pátka: „..Nač nestačujeme počtem, měli bychom
nahraditi odvahou, zdravým sebevědomím, rozumnou národní hrdostí.
Smělému náleží svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz činných
volných lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich….“

Seznámeni s básníkem

Byla přestávka. Připravovali jsme k odchodu do lesa. Na takovou chvíli
jsem se těšil. V lese jsme, až na děvčata, lezli po stromech, dělali z
mechu záhonky, parčíky. Hráli si. Tentokrát řídící učitel vzal sebou
housle. Uprostřed malého lesního porostu jsme si sedli do kruhu a on
nám vyhrával a učil píseň: „Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má
vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť
je tak maličký, vždyť je tak hezký…“ Dlouho jsem si ji pamatoval. Po
cestě zpět do školy jsme se zastavili u Památníku. Stál a stojí vedle
školy. Je to kámen z pod Tisůvky , naší nedaleké hory 789m nad
mořem. Před vznikem Protektorátu byla na něm umístěna tabule se
jmény místních občanů, kteří padli za naši svobodu a samostatnost v
první světové válce. Na příkaz německých orgánů musela být z velkého
kamenného kvádru odstraněna tabule se jmény a československý státní
znak. Zde nás čekal starší muž s bílými delšími vlasy. Vítal nás
úsměvem. Tehdy jsem netušil, že jde o básníka a spisovatele Petra
Křičku. Vyprávěl nám o lese. O hoře Tisůvce, o Žákově hoře, o přírodě,
o studánkách a pramenech řek Svratky a Sázavy. Vyprávěl o vlasti, o
lidech, kteří vykonali, pro český národ, mnoho dobrého. Vyptával se nás
jak se nám líbilo v lese, co dělají rodiče, o co se zajímají, jak jsou
spokojení. Bývalý spolužák vzpomínal slovy: „Řídící učitel byl vlastenec.
Byl prvním v obci, který ve dřevníku schovával francouzský zajatce. U
něj se schovával spisovatel Petr Křička.“

Chodil za námi k pomníku, vedle školy. My jsme seděli na schodech a on vypravoval a také se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že už měl hodně bílé vlasy. V závěru vyprávění nám recitoval jeden verš z básně Jana Nerudy „Jen dál“.
„Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem. My věděli, co nás cestou čeká; byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál – toť jenom česká hudba odevěká, my při ní půjdem kupředu – dál, jen dál!
Na úplný závěr řekl: „pamatujte chlapci a děvčata: šíj kloňme jen před svým národem“.
Nashledanou. Odešel.

Petr Křička pobýval v naší obci Cikháj

Spisovatel vždy patřil více k Novému Městu na Moravě a k Maršovicím.
Na pobyt zde sám vzpomíná: „Zde začíná můj život v horácké vesnici, v
drsné Českomoravské vysočině, v horách Žďárských, pravé to sněhové
komoře. Byl jsem žák přespolní, neboli, jak mi říkali městští spolužáci,
pes polní. A musel jsem v zimě – v létě šlapat z Maršovic do školičky.
Byla-li cesta moc zlá – a zima na Horácku není věru žádný špás – tu dal
děd zapřáhnout do saní. Byla to znamenitá věc, ten můj život školáčka
v drsných horách a nezměnil bych svoje mládí za žádné jiné. Byl jsem
vychován pevně, zdravě v čistém, neporušeném českém kraji, útulku
mnohých Bratří v dobách Temna. Tento sparťanský život dal mi
reservoir síly a zdraví do života a nasadil mi hluboko do srdce lásku k
přírodě. V rychtě (v Maršovicích bydlel) vládl duch upřímného češství,
hrdého vlastenectví a lásky ke slovanským národům.“
V období 2. světové války několikráte pobýval u řídícího učitele u nás v
obci. Zde se léčil, schovával před gestapem, překládal Tolstého Annu
Kareninu a psal básně. Procházel místní lesy, soukromně besedoval s
některými občany, spolu s řídícím učitelem poslouchali zahraniční
vysílání z Londýna a Moskvy a informace předávali občanům
zapojeným do odboje, starali o francouzské zajatce, kteří utekli z
německého zajetí. S bolestí sledovali a prožívali zatýkání místních
občanů gestapem, hrůzné příjezdy kolon německých vojsk do obce,
trýznění místních obyvatel gestapem, vypálení a prostřílení rodinných
domků německými vojsky, pročesávání houštin na okraji lesů
německými vlčáky a pálení pancéřových pěstí do lesů, obsazení obce
německými vojsky a prohledávání všech domků dne 1. května 1945 s
nebezpečím jejich vypálení a odvlečení obyvatel do koncentračních
táborů.
Naopak projevili velikou radost z osvobození obce partyzány dne 5.
května 1945 a ze slavnostního vyvěšení československé vlajky po šesti
letech. Petr Křička do školní kroniky napsal: „Vidina královských
Hradčan symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se i
před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se
povstání národního ve slavném květnu 1945. ruku v ruce s partyzány,
jimiž hemžily se lesy na Žákovici“ V těch dnech spěchal jsem i já pěšky
do bojující Prahy: z Německého přes Svratku, Herálec, Vortovou,
Košínov, Krucemburg až k Chotěboři, kde se mne ujala Rudá armáda a
přivezla mne do Prahy ve čtvrtek dne 10. V. 1945 k 9. hod. večerní.“
Dne 2. ledna 1946 pak dopsal do kroniky: „V cikhajské škole schovával
jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 (únor až duben) před gestapem
pohostinných a statečných manželů Bartošových. Na mou otázku, jsouli
si vědomi v jaké nebezpečí se vydávají, poskytujíce mi útulek,
odpověděli: „Ano, víme, ale nebojíme se. I v pozdějších letech
válečných pobýval jsem několikráte ve škole v Cikháji. Zde jsem se léčil
ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny
Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy
šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové.“ Mám rád
lesy na Žlabině, na Žákovici, na Tisůvce procházel jsem je křížem
krážem. Rád jsem poslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků,
zvěře, vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád
pohled z Tisúvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy..Z
mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z větví, jejichž
dřeváčky vídal jsem v řádu na síni před třídou, budou dospělí mužové s
ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevným
a věrným poutem královských Čech a milé Moravěnky. A generacím
příštím, které si budou pěstovati své rozoumky a svá srdíčka ve škole
cikhajské, přeju, aby na ni mohly vždy vzpomínati tak rády, jak na ni
vzpomínám já.“

Ve stati „O Horácku a Horácích“, která vyšla v Lidových novinách 8. 10.
1946 vyznává lásku k horám Českomoravské vysočiny, volá po jednotě
národa. Mj. píše: „To nejsou hory, které tarasí, rozhraničují, oddělují a
rozdělují, to jsou hory, které spojují a sjednocují. Tak jako páteř se
svými obratli a žebry na ně připojenými pojí a poutá navzájem obě
poloviny těla, tak i široký hřbet Českomoravské vysočiny rulovými
svorníky svých rozsoch a vidlic váže a spojuje dvě části jedné,
nedělitelné vlasti jednoho a téhož národa. Na západě královské Čechy,
živel mužný, hrdinný, aktivní, nositele a tvůrce národních dějin, a na
východě Moravu, zemi a duší ženskou, pasivnější, citovější a něžnější,
milující sestru, drahou milenku, ženu věrnou a oddanou. Poutá je k
sobě pevně, nerozlučně, navždy – v štěstí i neštěstí, v práci i oddechu,
v utrpení i slávě Posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš…“

Lesy šumí

Petr Křička (úryvek)
„ V pasekách slunných divoženek stíny, v hromadách listí skřítků
suchý smích, zelenozlaté habrů baldachýny, honosný purpur buků
královských, zlatohlav břízek s běloninkou korou, kosmatých smrků
vážný, chmurný tým – ó lesy, lesy pod Žákovou horou, jste překrásné
v tom hávu podzimním, jste překrásné, když perlí se a hraje mdlé
slunko října v mechů zeleni, i v nocích měsíčných, když kapraď
zraje a v houštinách řvou láskou jeleni, jste překrásné, když stříbrná a
tichá v mrazivém ránu pára stoupá z hor, i Boreas když běduje a
vzdychá a chvojím dlouhý vede rozhovor, i v jasu poledne i v temnu
nočním, jímž bludička se míhá zděšeně, jste divukrásné v každém
rouchu ročním a nad vše v říze zlaté jeseně. Ó zimo, zimo, plná hrůz i
něhy, tvá je teď sláva, království i moc, buď milosrdna k počavším už
lánům, i k osevu, jenž v jejich lůnu spí – na srdci lesů chlapcům –
partyzánům dej oddech, klid a teplé bezpečí!“
V letošním roce uplyne 130 let od jeho narození a 65 let od jeho úmrtí.
Z jeho prací znám Šípkový keř, Bílý štít, Svět zvířat, Hoch s lukem,
Výbor z básní, Chléb a sůl, O Horácku a Horácích, Světlý oblak,
Běsové jako dobovou lyriku, komentující mnichovské události, okupaci,
partyzánský odboj v Cikháji i vzdání díků Sovětskému svazu za
osvobození a Píseň meče. Petr Křička byl členem České akademie věd
a umění, členem Svazu čs. spisovatelů, Svazu čs.-sovětského
přátelství, Přípravného výboru kulturního svazu, redaktorem Družstevní
práce. Ovládal jazyk ruský, polský, německý, francouzský, anglický,
italský.

Poznání Anny Křičkové

Před 35 lety vydalo Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě k 95.
výročí narození a k 30. výročí úmrtí básníka a spisovatele Petra Křičky
malou publikaci Anny Křičkové „Malá vzpomínka na dobrého člověka“.
Vydání nebylo jednoduché. Nakonec ONV vydání povolil pod čj.
39/150/79. Velkou práci odvedla vedoucí odboru kultury Jarmila Křížová
a Jiří Grepl a sama paní Anna Křičková. Několikráte mě navštívila,
pobesedovala. Přinesla mně malou skládačku o rodině Křičkových a
také sloku básně vztahující se k Moravě a to z doby kdy bylo Petru
Křičkovi 12 let.
„Moravo, Moravo, já Tebe miluji,/ Ty vyhlížíš,/ jako když dvě zlaté rybky
plují./ Já Tebe, Moravo, neopustím,/ já za Tebe svou krev hned
vypustím.“
Vyprávění o životě básníka , o vzniku „Babinčina maršovského valčíku,
bylo příjemné. Společně jsme navštívili místa v obci kde pobýval Petr
Křička. Se zájmem si četla školní kroniku. Text Petra Křičky ve školní
kronice převzala a nechala otisknout v publikaci. V roce 1979 a v roce
1980 mně napsala několik děkovných dopisů a zvala do Prahy, do
Vršovic.
Dojemný úvod k publikaci napsal Josef Pavlík, učitel z Bystřice nad
Pernštýnem. K Petru Křičkovi uvádí mj.: „Nenarodil se na Vysočině. A
přesto jeho vztah k našemu kraji je více než důvěrný. Okouzlen krajem
šípků a jeřabin kolem Maršovic a Nového Města na Moravě, vysokou
modrou oblohou s houpajícími se bílými obláčky, vrací se nejedním
veršem čistým jako stříbrné studánky u nás na Vysočině, křehkým jako
dětský sen, něžnějším než tajuplná červencová hvězdná noc,
průzračným jako rosné body třpytící se na lukách před Maršovskou
rychtou. Ve sbírkách Šípkový keř a Bílý štít vrací se veršem plným
pokory a chlapeckého vyznání zpěvnou notou plnou citového vzplanutí
a milostného obdivu do krajiny dětství. Takoví je jeho velká láska k
Vysočině. Ale je tu ještě další. Obdiv ruské prózy a poezie, jejímž byl
Petr Křička věrným a mistrným překladatelem. S jemným citem
překládal díla bratrských ruských autorů, aby dal zaznít kráse slova a
hloubce myšlenky…reaguje na bolestný tón utrpení našich národů po
mnichovské kapitulaci a za okupace vyzpíval v třiceti básních sbírky
Běsové, stejně jako hrdinný odpor proti německým vetřelcům ve sbírce
Píseň meče….Krajina jeho dětství je i naší krajinou. A právě proto
máme jeho dílo rádi. Ale i proto, že v něm zaznívá hluboký podtext víry
v člověka, mír a sociální pokrok.“

Vracejme se k vlastencům, nezapomínejme

Zdá se, že „celý svět je na rub zvrácen“. Zapomíná se na vlastence,
velikány kultury a práce, na vlastní historii. Národní hrdost, vlastenectví,
morálka, slušnost, poctivost, charakter a pravdomluvnost jakoby se z
našeho života vytrácely. Některé události se zkreslují. Na jednom
setkání občanů jsem musel prohlásit, že vysoce si cením a uznávám
úlohu západních spojenců ve 2. světové válce, a účast na osvobození
naší vlasti, ale nemohu tvrdit, že nás osvobodily jako celek Američané.
Přece vím, že i do naší obce vstoupil ruský voják dne 10. května 1945 a
ne voják jiné armády. Rumunská vojska přišla až 12. května 1945.
Přece vím, že Praha byla osvobozena 9. května Rudou armádou a ne
8. května 1945 americkou armádou a vůbec vím, že válka u nás na
Vysočině skončila až 17. května 1945. Jak mohl český národ, od Plzně
na východ, jásat 8. května když v tento den se na mnoha místech
sváděly těžké boje s fašistickými vojsky a umírali spoluobčané. Pro mě
je to nepochopitelné.
Nepochopitelné je zapomínání na vlastence básníka Jaroslava Křičku.
Při loňských jeho kulatých výročích, zrození a úmrtí, si nikdo z
oficiálních činitelů okresu na básníka nevzpomněl, tím více ne na jeho
odkaz. Nezaslechl jsem nic ani z centrálních mediálních prostředků.
Zřejmě je to složité. Z vlastních zkušeností vím, že nebylo jednoduché
zajistit, aby zůstala i v obci Cikháj zapsána trvale památka na pobyt
básníka. Byl zpracován návrh na odlití kovové desky s nápisem, který
připomínal jeho účast v odboji. Nikdo nechtěl mít s takovým vyjádřením
nic společného.
Až po letech, díky starostce Haně Zoubkové se podařilo pamětní desku
odlít a upevnit na bývalou školu, dnes obecní úřad. Stalo se tak při
vzpomínce na osvobození obce 5. května 2005 z významným projevem
předsedy okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu pplk
v.v. ing. Pavla Koutenského.

Názory Dr. Radoslava Kinského

Majitel místních lesů Dr. Radslav Kinský ze Žďárského zámku mně dne
24. února 2005 napsal: „Vážený a milý příteli, srdečně děkuji za dopis a
text Petra Křičky. Jak víme, pražské národní povstání nebylo v určitém
období ve zvláštní oblibě a chudák Smrkovský na to i doplatil. Národní
rada byla pokládána za jakousi přebytečnou instituci a proto se nedivím,
že Vaše zmínka zůstala bez povšimnutí. Jistě budeme míti příležitost
připomenout tyto historické události při některých nastávajících
vzpomínkových oslavách, třeba v Cikháji. Přeji Vám pevné zdraví a
spokojenost s upřímným pozdravem Radoslav Kinský.“
Dr. Kinský dobře znal historickou pravdu. V jednom dalším dopise
napsal mně mj. : „..veškerou odbojovou činnost Žďárska znám velmi
podrobně a také mne mrzela skutečnost, že některé pomníky, včetně
obce Cikháj, byly po léta v neošetřeném prostředí. K Vaší informaci
přikládám patrně poslední dopis Heydricha Bormanovi, který je jistě i
pro náš kraj zajímavým dokladem….celá naše rodina během okupace a
po uvalení nacistické vnucené správy měla zákaz vstupu do Žďáru a
zákaz styku se zaměstnanci. Sám jsem byl však o prázdninách na kole
ve Vojnově Městci a posloužil tak jako odbojoví spojka. Můj otec
Zdenko Radoslav Kinský byl členem Revolučního národního výboru v
Chlumci n.C. Proto také dbám o to, aby pomník nedaleko Stříbrné
studánky byl zachován tak, jak byl postaven a se symboly tehdejší
doby… Objevují se i dnes různé pokusy o zpochybnění Benešových
dekretů a přechází se mlčením první příklad vyhnání českých obyvatel z
odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety, což bylo jistě
neblahým příkladem později posíleným krutým a nelidským chováním
vůči našim židovským spoluobčanům. Přejeme si, aby se podobné
situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou
ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši
suverenitu a právní řád. Extrémistické nároky a jednostranné výtky
nejsou jistě na místě..“
Dr. Radoslav Kinský, dokud byl zdráv se zúčastňoval pravidelně
každoročně všech vzpomínkových akcí u památníků partyzánského
odboje a u odhalení pamětní desky Petru Křičkovi v Cikháji.

Vracejme se k našim historickým kořenům

Řídící učitel i spisovatel věděli proč je nutné připomínat nám dějinné
události a významné osobnosti dějin. Vyžadoval to rozvoj vlasti, pokrok,
rozmanité potřeby a zájmy lidu, jejich uspokojování. Mnohé jevy v
současnosti mě vedou k zamyšlení jakoby se měla vracet doba
pobělohorská, rakousko-uherská i období velkoněmecké říše. Při
takových myšlenkách mě mrazí v zádech. Objevuje se lstivost,
chamtivost, licoměrnost, nevraživost, faktory proti nimž byl sváděn boj
již v říši Sámově, Velké Moravě, v Českém království i ve vzniklé 1.
republice, v poválečném období. Zdá, že jde vždy o jedno a totéž.
Oslabit naši republiku, rozložit české zájmy a vztahy mezi lidmi, a
dokládat naši nesamostatnost, nekompetentnost, neschopnost řešit
problémy své země. Vytvářet jakousi atmosféru nutnosti být pod
deštníkem západních sousedů, pod pláštíkem jednotné Evropy s
mnoha skrytými zájmy feudálů a jiných. Samozřejmě s doprovodem
odsuzování idejí husitství a naší reformace vůbec, národního obrození
a s hledáním chyb v idejích prvního našeho presidenta Masaryka, který
vymýtil poslední zbytky feudalismu a středověku a jehož životním
odkazem byla společnost spravedlivá a svobodná. O drsných útocích
na druhého presidenta dr. Edvarda Beneše, k vůli poválečným
dekretům a odsunu německých obyvatel, ani nemluvě. A při tom se
mluví sporadicky o Mnichovu, o zradě západních spojenců. A za vším
jsou ne tanky, ale peníze, peníze, morální balast. Zlí jazykové tvrdí, že
prý je to obrana proti rozpínavosti Ruska. Ale podle mého názoru
Evropa nebude jednotná pokud její součástí nebude Ruská federace se
svým velkým bohatstvím a přírodními skvosty, skvělým lidem, dokud
nebude dáno právo státům a národům nastolit si takový politický
systém, který je vlastní občanům různých zemí a odpovídá jejich
charakteru a národním zvyklostem.
Kdosi už napsal, že jsme zmítáni bouřemi okolního světa a protože
jsme malým národem, náš boj o vlastní svébytnost je o to těžší.
Odmítáním Ruska, Slovanů, neztrácíme sebevědomí? Nepodlézáme
snadno cizím vlivům západního světa? Nestáváme se, stejně jako před
sto lety, jejich propagátory, jejich hlásnou troubou a dokonce
vykonavateli jejich vůle? Nestojíme v uctivém a poníženém předklonu
před cizí vůlí? Východisko? Vracejme se k naší historii než bude pozdě,
berme si příklady z našich velikánů kultury, techniky, výroby, sportu.
Vracejme se k úloze a myšlenkám našich poctivých vesnických učitelů,
básníků a spisovatelů, kteří vždy žili s lidem a hlásili se ke slovanství.
Připomínejme si období našeho národního obrození a rozvíjejme ho. I
dílo Petra Křičky je dokladem lásky k vlasti, k přírodě, k přátelům,
projevem vysoké oddanosti k naší české vlasti, k jejímu rozvoji. Ne
patolízalům a převlékačům kabátů, ale pravdomluvnému člověku by měl
náležet svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz volných, pravdu
mluvících lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich.
Svatopluk Čech napsal kdysi mladé generaci:
„Vzhůru podroste svěží! Nás brachů starých nedbej, der se
vzhůru! Co velké, dál se bude k nebi pnouti, co zdravé, bez úhony
vyjde z boje, co staré jest a shnilé, ať se zhroutí! Buď stále tam, kde
pokrok, světe mladý!“

Rudolf Hegenbart