UČITEL – VLASTENEC
Před 100 lety, 10. ledna 1909, se narodil ve Slezsku budoucí řídící učitel v Cikháji, Oldřich Bartoš. Vychodil obecnou školu, státní reálné gymnasium v Příboře, kde v roce 1929 - 30 maturoval. Působil jako učitel v Polance, v Hati na Hlučínsku, ve Vyškově a v Solo Slatině na Podkarpatské Rusi. Po zkoušce dospělosti pracoval jako učitel v Bravanticích. Po neblahých poměrech v roce 1938 byl přidělen na okres novoměstský jako učitel do Jimramova. Odtud byl 15. ledna 1939 přidělen jako řídící učitel do Cikháje.
Co se píše ve školní kronice
Od samého počátku byl aktivní. Vedl své žáky ke sběru odpadových hmot i k podpoře chudých dětí. Jak se uvádí v kronice pro nákup školních pomůcek sebrali žáci školy 6 metráků odpadových hmot, ve prospěch trpících dětí bylo sebráno 170 vajec a 10 korun. Pro pomoc nemajetným matkám a jejich dětem bylo vybráno 60 korun, sebráno 15 bochníků chleba. Na zakoupení nových učebnic získala správa školy, od kroužku mládenců v Cikháji, dar 200 korun a 100 korun od městské záložny ve Městě Žďáře. Na aktivitu dětí přispíval i výtěžek z hraní divadel Děti nacvičily a sehrály divadelní hru „Váša nespokojenec“ „Frantíkovy trampoty“. Za vstupné získali 391 korun. Dospělá mládež sehrála divadelní hru „V té naší álejí“ a nacvičila pestrý silvestrovský program. Oldřich Bartoš dbal, aby děti znaly dobře své okolí, krajinu, kde žijí. S dětmi navštěvoval Žákovu horu, Tisůvku, Devět skal, Čtyřpaličaté skály, Perníčky, Karlštejn, Svratku, Herálec, Skelnou Huť. Vlastivědné vycházky sloužily k pěším pochodům, k výkladu a poznání přírodních krás, místních pověstí, místních tradic, k obdivování studánek a čistění jejich pramenů. Pravidelně každé pondělí a úterý zapůjčoval, k poslechu školského rozhlasu, žákům vlastní rádio, občanům k poslechu zahraničního vysílání.. Mottem jeho snah, jak sám vepsal do kroniky, bylo vychovat charakterního člověka, který by byl platným členem svého národa.
Aktivitu přerušily protektorátní poměry
Ve školní kronice dne 31. července 1940 bylo mj. zapsáno: „ Na úřední vyzvání musely být vyřazeny, zabaleny, zapečetěny a v místnostech veřejnosti nepřístupných uschovány závadné obrazy, knihy a pomůcky vzhledem k změněným státoprávním poměrům. Rovněž tato kronika byla v tomto smyslu překážející a uskladněna, jak shora uvedeno“. Stalo se tak po nařízení ministerstva školství ze dne 21. 10. 1940. V témže roce zemská školní rada zaopatřila pro místní školu říšskou vlajku s hákovým křížem a protektorátní vlajku skládající se z vrchního bílého pruhu, středního červeného a spodního modrého. V obci byl nařízen soupis všech osob. Obec byla označena německo - českým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno zatemnění oken. Ve škole se začala vyučovat němčina. Učitel O. Bartoš k výuce německého jazyka musel navštěvovat kurs. On a jeho manželka byli přinuceni si opatřit průkaz o nežidovském původu. Kulturní život v obci ustal. Sedm mladých aktivních občanů dostalo příkaz odejít na práce do Německé říše, další na pracoviště v Protektorátu. Pod trestem smrti bylo obyvatelstvu zakázáno poslouchat rozhlasové vysílání z Londýna a z Moskvy. Začalo zatýkání vlastenců. Proti německé okupaci se začalo v obci, pod vedením Františka Bukáčka č. 4, rozvíjet odbojové hnutí. Řídící učitel vepsal do kroniky slova spisovatele A. Jiráska, která obrážela náladu jeho i místních obyvatel : „Když mně je nejhůře napadá mně vzdor a myslím si: Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se!“
Statečnost od samého počátku
Řídící učitel O. Bartoš byl mezi prvními, kteří projevili odvahu a statečnost. Od jara 1941 schovával u sebe spisovatele a básníka Petra Křičku. Zde se léčil ze srdeční choroby, psal a překládal. V dalších letech ukrýval ve dřevníků francouzské občany, kteří utekli z německého zajateckého tábora. Aby uživil spisovatele i zajatce hospodařil, choval kozu a slepice, obchodoval z výrobky ze dřeva. Spolupracoval s občany, kteří organizovali odbojovou činnost a s hajnými, kteří koncem války přešli do partyzánských oddílů. Zásadně odmítal vyřizovat agendu obecního úřadu v němčině a to i přes nátlak a vyšetřování jeho osoby četníky. Znal všechny občany i jejich válečné a poválečné jednání. Počátkem května 1945 do školní kroniky napsal: „ Dne 5. května 1945 obyvatelstvo Cikháj z nařízení partyzánského štábu kácí stromy přes silnici, vyhazuje mosty, aby nepříteli byl odsun po silnicích zpomalován. Dne 8. 5. se záseky odstraňují, neboť silnicí se valí půl milionová zkrachovalá německá armáda ve velkých houfech, která se bojí ruského vojáka a hledá záchranu v americkém zajetí. Prvního ruského vojáka se slavobranou vítá náš lid 10. května 1945.“ V tomto období O. Bartoš soustřeďuje dokumentaci o odboji v obci a organizuje výstavu o válečných činnostech obyvatel v Cikháji. Výstava posléze byla umístěna v Novém Městě na Moravě a v Praze. V roce 1946 spolu s národním výborem připravil uvítání partyzánského velitele z Kyjeva generála Kovpaka, který děkoval místním občanům za činorodost v protifašistickém odboji.
Poválečné trampoty
Dnem osvobození obce, 5. května 1945, se její správy ujal veřejně revoluční národní výbor, který byl ustaven partyzánskou brigádou M. J. Hus v listopadu 1944. Oldřich Bartoš protestoval proti některým jeho členům Nepokládal je za věrohodné, kritizoval jejich poválečné lupy z rodin, které měly opustit území, prostřednictvím dočasné moci odmítal a veřejně pranýřoval jejich rychlé obohacování. Ti mu ale nezůstali nic dlužni, intrikovali. Rozhodli se že se ho zbaví. Bez jeho vědomí požádali nadřízený školský orgán o jeho přemístění. Do hodnocení mj. napsali: „ …národní výbor žádá o brzké přemístění řídícího učitele O. Bartoše a to z těchto důvodů: …jest to člověk velmi popudlivé a zbrklé povahy…Za protektorátního režimu staral se o jiné záležitosti, které nijak s jeho učitelským povoláním nesouvisely jako např.. zprostředkovával objednávky různého dřeveného zboří….Byl hrubý vůči předsedovi revolučního národního výboru. Učitel Bartoš po celou dobu protektorátního režimu nikdy v obecních záležitostech nebyl ani v nejmenším nápomocen…asi v srpnu 1940 neb 1941 vůči starostovi obce a vrchnímu strážmistru se velmi rozčiloval, že mu nemají co poroučet, aby se starali o své záležitosti a ne o jeho. Tato záležitost byla předmětem vyšetřování bývalým okresním četnickým velitelem z Nového Města na Moravě…“
A tak se stalo s čímž nikdo z jeho žáků nepočítal. Po dlouhých tlacích některých činitelů revolučního národního výboru musel opustit školu. Díky spisovateli Petru Křičkovi a některým občanům obce, kteří se zúčastnili protifašistického odboje, nedošlo k jeho tragickému pádu. Do školní kroniky sám vepsal. „Řídící učitel Oldřich Bartoš od 15. ledna 1947 na zdejší škole nevyučuje. Jest uvolněn ze školské služby v Československé republice, jelikož jest ustanoven ministerstvem školství a osvěty správcem české doplňovací školy v Jižní Americe., Argentina město Temperley. V tamní školní kolonii bude pracovat rovněž jako osvětový pracovník….O. Bartoš přeje milým cikhajským dětem zdraví a plného úspěchu v životním zápase. Místní školní radě děkuje za vykonanou práci, kterou věnovali školním zájmům.“
VZPOMÍNKY JEHO BÝVALÝCH ŽÁKŮ
V.P. : „..Bartoš toho moc nenaučil. Měl spoustu rodinných problémů, které ho odváděly od soustředěnosti na výuku….My jako kluci jsme se věnovali víc hrám a všem možným srandám..“ N.F.: „…Učil nás Bartoš. Byl to dobrý učitel. Naučil nás dost. V době tělocviku nás vodil do lesa. Hráli jsme si na schovávanou a lezli po stromech, z mechu dělali různé parčíky a zahrádky….V období války jsme mnohému nerozuměli, ale já jsem si ho cenil. Zdálo se mně, že je vlastenec, férový člověk…“ R.A. : „…Bartoš se mně zdál dobrej, takovej vesnickej učitel. Hodně naučil a já jsem se učil dobře.
Ve třídě nás bylo 50 a všichni uměli….Bartoš hrál dobře na housle. Také hospodařil. Držel si kozu. V Protektorátu jsme se učili němčinu. On ale byl vlastenec. Byl prvním, který ve dřevníku schovával francouzský utečence. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička. On za námi někdy vyšel k pomníku vedle škol. My jsme seděli na chodech a ony vypravoval a taky se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že měl hodně bílé vlasy…“ V. M. :
„…Bartoš byl trochu poděs, ale on byl dobrý učitel. Možná, že někteří na něj naříkali, ale já ne. Neměla jsem samý jednotky, někdy také dvojky a trojky…. Když jsem skončila školu tak mně bylo smutno…“
Úsudek o aktivitách řídícího učitele nechť si každý udělá sám. Do obce a do vlasti se již nikdy nevrátil. Mnoho let psal rodině Hamanových a vyznával se k lásce k vlasti, obci, k mnohým rodinám. Chtěl domů. Po roce 1989 napsal do obce dopis, který se mezi zastupiteli ztratil… Škoda. Na řídícího učitele lze vzpomínat v dobrém. Byl to dobrý vesnický učitel, vlastenec.
Rudolf Hegenbart